V nesrozumitelném jazyce na sebe pokřikovali dva muži a jedna žena, která nesla dítě.
Oba muži ukazovali směrem k sopce, clonili si obličej proti slunci a šli pomalu tam, kam mířila i naše dvojice.
"Sem ti řikal, že to je u tý sopky!"
"Ne, ne, ne…může to bejt kdekoliv…pověst praví, že…"
"Cha! Ty tvoje pověsti, cha…"
"Nehádejte se, ať tam dojdem, než se setmí!"
"Ale jak tam chceš dojít, když nevíš kam!"
"Podívejte, stará pověst praví, že jednoho dne lidé odvržení od vlastního kmene přijdou na místo, kde bude všeho dostatek, jídlo, pití…"
"Hlavně to pití, že jo" ušklíbnul se jeden z Indiánů.
"Ha, a že to říkáš zrovna ty, tebe taky vyrazili kvůli chlastu!"
"Nehádejte se."
"Ty mlč, víš proč vyrazili tebe!"
Dítě začalo plakat, ale hned ztichlo, když mu větší Indián pohrozil.
Chvíli bylo ticho, než se to bojovníkům a šamance rozleželo v hlavě.
Nahoře se orlovi začalo dělat špatně z hladu.
Zaostřil a uviděl svoji malou přítelkyni, jak se probojovává vysokou trávou.
Při další otáčce si všimnul tří postav, které klopýtaly zhruba stejným směrem; každopádně ale bylo z výšky vidět, že se jejich cesty za chvíli zkříží.
Najednou mu začalo být hrozně příjemně. Znovu se zhluboka nadechl a podíval se odkud vůně přichází.
Oblak síry, který se posouval od kužele sopky, byl vidět i ze země a holčička přemýšlela, jak může orel v tom smogu dýchat.
Orel se chtěl znovu podívat na situaci pod sebou, ale už nebyl schopen zaostřit.
"Krá,krá,krá!" vykřiknul a zřítil se ve vývrtce k zemi.
Spadnul pár kroků od dítěte.
Přiskočila a začala orla hladit po hlavě. Nevěděla, jak jinak by mu pomohla.
Trvalo to snad dvacet minut.
Když orel otevřel oči, uviděl dítě, jak sedí u něj a drží mu hlavu.
"Bleh,bleh…kde to jsem!?" řekl.
"Nevím, ale říkal jsi, že máš zakládat město, nebo tak něco…," špitla.
Orel přemýšlel. Pamatoval si, jak se nad malým městem nadýchal
kouře, ze kterého se mu dělalo děsně dobře a spadnul do lesa.
Tam potkal dítě….AHAAA, nojo, ÚKOL!
Mžikem se postavil.
Holčičku to odhodilo asi deset metrů směrem do trávy. Omdlela.
Když přišla k sobě, málem omdlela znova.
Přímo na ní seděl had. Neseděl na ní ale celý. Jen hlava hada spočívala na malém lidském těle a to, jak se probralo z mdlob, hada vyrušilo.
Zvedl hlavu a otevřel hubu.
Viděla na koncích zubů malé kapičky jedu.
Tohle jsem chtěla? Pro tohle jsem nechala svoje nejmilejší kolo v lese?
Had zvednul přední část těla a naklonil se přímo nad svojí oběť.
Viděla v jeho očích něco hodně starého, staršího než si dokázala představit. Co tam ale viděla stoprocentně, to byly obsidiány.
Najednou se zatmělo a had zmizel. Viděla, jak jeho tělo letí vzduchem.
"Fuj, ten je těžkej" dumal orel, kterej s hadem neuletěl ani pár sekund a musel zpátky na zem.
Držel ho ale pevně za krkem a had se mu škubal v zobáku.
Do scény vstoupila trojice Indiánů vyraženejch z kmene.
Orel se na ně úkosem díval.
"Teď si vzpomínám…tam, kde orel usmrtí hada, tam je to místo!"
"Zas ty tvý báje!"
"Myslim, že jsem to taky slyšela."
"Eště ty začínej, ulovíme orla, má krásný pera!"
"NE!!!" vykřikla holčička.
Indiáni se otočili.
Orel sebral všechny síly a poodlítnul. Nemoh ale zase dál a tak přistál na kaktusu.
"AAAAAA" vykřiknul, jak se mu trny zabodly do nohou."
Zvednul teda jednu nohu a zobákem chytnul pevně tělo hada. Had se přestal hýbat.
V dálce bylo vidět, jak se Indiáni hádaj.
Nakonec to vypadalo, že se shodli.
Jeden šel pro dříví, druhej nadával, pak ale vzal luk a šípy a žena začala pomalu skládat kameny do tvaru ohniště.
Holčička na všechno zírala s otevřenou pusou.
Právě totiž uviděla, jak vzniklo Mexico city.
Fotka Indiánů a orla se ovládá přejížděním myší.
Pokračování bude publikováno každý čtvrtek v 8:00. Přeci jen, je to astrálně magický, až guruální, čas.
