Kam se podívala, nic neviděla.
Jenom step.
Otočila se a uviděla hory. Z toho světla se ji točila hlava.
Jak se ji otočila do původního směru, zamlženým zrakem uviděla tři koně.
"Ufff, to je dálka!"
"Hhhh"
Třetí kůň ani nemuknul. Na zádech nesl světlo.
"Ahooj, co to děláte!?" vykřikla.
"A jee, zase problémy, zvědavý dítě chce zase všechno vysvětlit!" zaržál první kůň.
"To je fakt…, a tohle chození dokola, furt dokola, DOKOLA…, " lamentoval druhej.
Třetí furt nic neříkal.
Táhnul se trochu z posledních sil a na zádech pořád to světlo.
Holčička se rozběhla za divnou trojkou.
"Tak co to děláte!?"
První kůň se zastavil.
"NECH nás, stejně bys to nepochopila!"
"Pochopim!"
Sáhla třetímu koní na hlavu a pohladila ho po nose.
Cítila, že je hodně zpocenej.
"OK," řekl vedoucí skupiny.
Holčička natáhla zvídavě krk.
"Nosíme Slunce z Východu na Západ, děsná práce…"
Holčička koukala na třetího koně, kterej doteďka vůbec nic neřek.
Teď ale zašeptal.
"A je pěkně těžký, to Slunce!"
"To nosíš pořád TY?"
"Nee, střídáme se, ale…no, na mě většinou vyjde tady ten přechod hor."
"Vy dete přes ty hory?"
"No, musíme…práce, chápeš!"
"Já půjdu chvíli s váma, prosíiiim."
"Nech nás!"
Třetí kůň se ozval. "Hele, nech ji Charlie, ať de s náma… tam kam stačí."
"Ty seš takovej lidumil…to je hrůza, tak jo."
Přemejslela, že by ji mohli koně svízt, ale bylo jasný, že jedinej kůň, kterej by ji vzal, má takovej náklad, že se neodvážila ani zeptat.
Koně pomalu šli a poslední táhnul svoji práci.
"Hele, Jane, nedáme si někde TRÁVU?"
"No, můžem," řekla Jane a začla se ohlížet kolem.
"Počkejte, STOP, žádnou trávu teď, musim to Slunce vodnýst až k oceánu!"
"Prosimtě, to nás nezdrží, dáme jen jednu dávku a bude to v pohodě, nakonec i ty se budeš cejtit lip a Slunce se ti líp ponese.
"Tak jo!" řekl třetí kůň a zastavil se.
"Počkej, já nic nemám."
"Jak nemáš, si říkal, že dáme trávu a teď řekneš, že nic nemáš!?"
Kůň a klisna se začali před Třeťákem hádat.
Bylo to hlavně blbý pro něj, protože nevěděl, jestli může Slunce hodit na zem, nebo ne.
Najednou mu přišlo Slunce o moc těžší, než před tím. Ty dva se hádali, jakto, že není TRÁVA.
"To snad není možný!" vykřiknul.
Dva v tom, se na něj otočili.
"Co tady křičíš!"
Jeee, tak eště dostanu vynadáno, pomyslel si. Typický!
Hodil Slunce na zem.
Zlato se rozlilo po zemí a ozářilo zespodu štíty hor.
Hory v tom světle vypadaly, že nemaj dobrou náladu. Je to stejný jako většina lidí si myslí, že večeře u svíček je vrchol romantismu.Přitom maj lidi. který dostali za úkol se do sebe zamilovat, vytvořený
díky stínům obrovský kruhy pod vočima a výraz voskový, mihotavý figurky.
Vylez do prudkýho svahu a našel, co hledal.
Když se vracel, podlomila se mu přední noha a po hubě dojel dolů, kde se dvojice eště pořád nedokázala dohodnout.
"CHA!" vykřiknul.
Dva se na něj otočili.
"Vypadáte jak dvě koňský vycpaniny, co se hejbou za provázky, CHA!"
"Vypadáte jak Spejbl s Hurvajzem!"
Holčička na tu spoušť koukala.
Kůň, co ze začátku vypadal nejspolehlivější a nejpracovitější, se najednou válel na zemí a smíchy mu kapala z huby pěna.
V jednu chvíli se vztyčil a vzápětí upadl zpátky na zem.
První kůň to nevydržel.
Vyšplhal se taky nahoru a za pár chvil už jel po hubě z kopce dolů.
Klisna na tu spoušť koukala.
Kámoši se váleli přes sebe a snažili se obejmout kopytama, ale to jim nešlo.
"Jasněeee, prácéeee…, tu dáme koňovi, huhly, huhly, hrk."
"Jasněeee, a kde to sméee…, vlastněeeee!"
Klisna to nevydržela.
Začala šplhat nahoru.
Kluci si dole začali hrát na Rumcajse s Cipískem.
Našla trávu a dala si možná víc, než bylo potřeba. Najednou se zdálo, že má místo nohou křídla. Vyskočila a zamávala nohama v domění, že bude letět.
Spadla na břicho a přišlo jí to děsně vtipný.
Chlapci dole začali řešit zákony gravitace a teorii čtvrtýho rozměru.
Sjela k nim taky hlavou napřed, ale po zádech. Cestou si prohlížela svoje kopyta porostlá peřím.
"Hele, jede sem kamión" vykřiknul ten, co prvně nesl Slunce.
"To není kamión, to je snad celej vlak" vykřiknul druhej kůň a oba se dali do zajíkavýho křečovitýho smíchu.
Jane dojela dolů a zůstala ležet, nohy vytrčený nahoru.
"Cha, vona nám ti kámo…, ZCEPENĚLA" vykřiknul jeden.
"CHAAAAAA , hlavně, aby nedorazila s CEPÍNEM!"
"CHAAAAAAAAA!"
Koňům se smíchy podlomila kolena a začali se válet kolem klisny.
Ta furt ležela a prohlížela si svoje krásný kopyta porostlá peřím.
Holčička se na to koukala.
Předzvěst problémů ji začala trápit. Co se stane, jestli koně
zůstanou ležet v příkopu? Slunce zejtra nevyjde a to vnese do pořádku
světa velkou nejistotu!
Došla k okraji příkopu a její nejhorší předtucha se naplnila.
Koně leželi s propletenejma nohama a nejvíc chrápal nosič Slunce.
"Jeee!" "Vstávejte!" "HOP!" "HURAA!!" "Pisk!"
Koně si je odfrkli a spali dál.
Nee, co teď. Rozhlídla se okolo. CO TEĎ! Představila si den bez Slunce!
"Vstávejte, ZVÍŘATA!"
"Co,co,coo,co se děje….kde to jsem!"
"Dělej, zvedni se, dělej" tahala koně za ucho.
Po chvíli se prvnímu koni podařilo udržet na nohou.
"Ježkovy zuby, máme MÁLO ČASU."
Trojice se po chvíli dala dohromady, Jane si ocasem rovnala ofinu.
"Kde je Slunce?!"
"Ježkovy VOČI, kde je?"
"Sho ztratil, sme v pr…..!"
"Tys ho někam dal, kamsho dal?l! JEEEEE, kams ho dala?!!"
Koně začali panikařit.
Ale ona viděla, že se Slunce zakutálelo pod malej převis a koně ho ze svojí vejšky nemůžou vidět.
Viděla ho a oči ji od té krásy přetejkaly. Nemohla se ho dotknout.
"Poď, ukážu ti, kde je!"
Vzala třetího koně a zklonila mu hlavu. Viděla, že se usmál.
"Díky…vezmu tě na záda jestli chceš, už to není daleko."
"Tak jo." vyjekla a objala koně kolem krku.
Protože je tlačil čas, museli cválat. Holčičce vlály vlasy a do zad ji hřálo Slunce.
Měla ten nejrásnější pocit v životě.
Vrcholky hor se třpytily, koně občas zařehtali a hnali se průsmykem směrem k oceánu. Věděla, že to bude na poslední chvíli, ale ty nejlepší věci jsou přece vždycky na poslední chvíli!
Dorazili k oceánu. Hladina byla klidná a nebe bez mraků.
Tři se seřadili vedle sebe a otočili k holčičce hlavy.
"Hele, díky, moc si nám pomohla!"
"To nestojí za řeč…a…" dala si prst do pusy.
"Co?"
"A, uvidíme se eště někdy?"
Z jejích očí bylo vidět, jak moc o to stojí.
"To víš že jo, každej den ráno přece!" zaržál ten třetí a rozběh se za dvojici, která už vířila vodu oceánu.
Holčička zamávala a uviděla Slunce, který pomalu mizelo mezi modrou hladinou oceánu a modrým poklopem nebe. Dívala se na to dost dlouho, aby si to zapamatovala.
Takže už nikdy nebude na pochybách, jak vypadá vlajka Argentiny.
Chvíli přemýšlela o tom, co bude dělat.
Potom zvedla oči. Západ zrudnul, jak se Slunce ponořilo do oceánu a když se otočila k východu, uviděla, že na obloze už září první hvězdy.
A tak si určitě vždycky vybaví, jak vypadá vlajka Chile.
