Jack
pomalu zvednul ruku.
Projelo
ji hlavou, jak opřela svoje kolo o strom. Mohla TOHLE tušit?!
Jack
dal ruku dolu.
"Nepřipadá
vám to divný? Tahle směrnice?!"
"Nemysli
Jacku, plníme přece jenom svoje povinnosti."
"Jo,
a napadlo vás někdy, že ten Vesmír o kterej se staráme,
neni založenej
na smrti, ale na životě?“
"Hm…to
jo," řek Juan a dal ruku dolu.
"Vy
ste se zbláznili, vy se chcete bouřit proti firemním směrnicím!?"
"Jorge,
ty si nepamatuješ na ten krásnej pocit, když jsme se naposled
vykašlali
na práci?"
"Hm" řek Jorge a dal ruku dolu.
Podívala
se nahoru.
Viděla
jenom světlo, který šlo trojici z očí. Muži stáli proti
sobě a jemnej větřík,
kterej jakoby poznal, že se situace
mění k lepšímu, jim čechral vlasy a fousy.
"Co
teď?"
"Človece,
nedělej, že bez směrnic nejseš schopnej existovat…co
tady deláš
holčičko, a kam máš namířeno?" řek
Jack a kleknul si k dítěti na zem a položil
ji ruku na ruku.
Cítila
tu velkou sílu v tý ruce. Jakoby ji z tý ruky do těla
tekla ňáká dobrá věc…
třeba Coca-Cola.
Odvážila se zvednout
zrak a podívat se klečícímu muži do tváře.
Viděla
zase to světlo z očí, hluboký vrásky a dlouhý šedivý vlasy.
Utřela
si nos a řekla.
"Chtěla
bych k moři, ale k teplýmu…"
Jorge
zakroutil hlavou a sed si zpátky k ohni.
Dva
další muži si sedli k němu a zírali do ohně. Začala mít strach, že způsobila
mezi skupinou hádku.
Prišla
zezadu k muži, který ji byl jasně nejvíc nakloněn.
"Ale
nevim, jak se tam dostanu," zašeptala.
Muzi
seděli a šedivé vlasy jim padaly do čela. Kolem bylo ticho.
Strom, kde
holčicka před chvílí seděla, šuměl svojí obrovskou korunou,
ale jinak bylo ticho.
Zdálo
se, že všechno ví, že přítomnost hvězdářů je smrtící. Jakto, že se najed-
nou malá holčička z Třeboně v Česku dokáže mezi nima
pohybovat?
Protože
musí.
Prostě
někdy to jinak nejde, než že se musí.
Sedla
si na bobek vedle největšího z mužů. Vypadal, že je otřesen
skutečností,
že má jeho skupina novýho člena.
"Vezmete
mě k tomu moři?" špitla.
"To
snad…!" vykřiknul Jorge, vyskočil a vzdorně začal odcházet.
"Zbývající
dva muži sedeli a hleděli do ohně.
Sedla
si na misto Jorge, který mezitím zmizel někde ve tmě a
sledovala muže.
Jejich
hluboké vrásky ji připominaly rozorané pole za Třeboní.
"Tak, co…“
"Umíš
jezdit na psu?“
"To
nevim, nikdy jsem to nezkoušela…, ale na kole jo!“
Ani
to nepostřehla.
Svítili
jim oči.
Když
po době, kterou nedokázala
přesně určit, ucítila na kůži paprsky
Slunce, probudila se.
Ležela
na pláži a psi se koukali do
blba.
„Kde
to jsme?“ zeptala se.
„To
nevidíš, je tady džungle, moře
a Slunce, kde bychom tak asi
mohli
bejt, " odpověděl nerudně
Jorge.
Vlezla
do vody. Byla krásně teplá a malý rybky ji šimraly do nohou.
Byla
v Brazílii.
