Vítr se pohrával s prachem na klenutém mostě, přes který vedla cesta do srdce vesnice. Věž starodávného kostela vrhala stín skoro až k řece.
Přešla ten most a dívala se okolo.
Před kostelem stálo pár stánků, kde se asi někdy prodávaly cetky. Plátno povívalo ve větru a opuštěné cetky se houpaly na tenkých kovových drátcích.
Stánek s alkoholem byl nakřivo, protože mu upadla jedna dřevěná noha. Napadlo jí, že je to asi opilej stánek.
Nikde nikdo nebyl.
Prošla kolem stánků a snažila se dívat skrz hadry, jestli náhodou neuvidí někoho někde proběhnout.
Neviděla nikoho.
Došla k bufetu na náměstí. Před bufetem stály stoly a židle a uvnitř se po stolech honily mouchy.
Jejich bzučení byl jediný zvuk, který prořezával ticho ohraničené občasným závanem větru.
Podívala se na hory nad vesnicí. Viděla zelené vrcholy, na které se už pomalu ukládaly bílé čapky odpoledních mraků.
Otočila se k moři.
Kamenitou ulicí šla žena. Byla to stejná žena, která útočila na démona.
Dívka ostře vnímala její dokonalost dokreslenou tetováním nad kotníkem.
"Co TADY děláš?" pronesla žena s důrazem na slovo TADY.
"Já…, já…nevím."
"To mi neřikej, že nevíš. Musíš vědět, co se s tebou děje, jinak nemá cenu abys vůbec někam pokračovala."
"Hm."
Žena jí prudce vzala za ruku. "Musíme jít!"
"A proč, a kam?!"
"Neptej se, musíme rychle pryč!"
"A co se bude dít?"
Žena už na poslední otázku nereagovala. Prudce vykročila směrem k mostu a dívka ji rychle následovala.
Všimla si, že vítr se mění, prudké poryvy větru bylo slyšet tu z jedné, tu z druhé strany a z různých míst.
Když došly na silnici nad vesnicí, ohlédla se.
Zdálo se jí, že se z moře do vesnice plazí bílá mlha, ale to mohl být stejně dobře solný dech odpoledního přílivu.
Po silnici se směrem k dvojici blížila bílá oprejskaná dodávka. Pomalu přijela k dvojici a zastavila. Dveře se otevřely.
Dívala se do tváře ženy, která házela do moře květy.
"Nastupte si, hodim vás do města," řekla.
Nastoupily a dodávka se dala do pohybu. Cesta se vinula zásekem v horách podél pobřeží a dívka si vychutnávala náhlý pocit bezpečí a zároveň krásy okolní přírody.
Ostrovy v oceánu svítily do světa kamennou bělobou a jejich zelené čepice z džunglového porostu kontrastovaly s tvrděmodrou barvou moře.
Její zrak padl na ženu. Dlouhé černé vlasy jí volně padaly na záda, korálky kolem krku a zápěstí občas zazvonily, matně hnědá kůže se dobře hodila k bílým plátěným šatům.
Tetování na předloktí a na krku a nad kotníkem dodávalo subtilní ženě potřebnou estetickou krutost.
Otočila k ní hlavu.
Dívka sledovala bez dechu krásnou tvář mladé ženy.
"Jedeme do města."
"A jak se to město jmenuje?"
"Jmenuje se Lednová řeka(Rio de Janeiro). První lodě tam námořníci zakotvili v lednu. Mysleli si, že se jedná o ústí řeky, která umožní cestu do hloubi kontinentu, za bohatstvím a kořistí."
Všimla si, že se ženě při těch slovech zablýsklo v očích.
Už se radši na nic neptala.
Cesta pomalu ubíhala a okolí se začalo měnit. Viděla už lidi, zvířata, domy a nakonec se proti nim objevila auta.
Usnula.
Když se probrala, projížděly už městem.
Všimla si, že se žena sedící vedle trošku zmenšila. Dotkla se jejího ramene.
Žena k ní otočila hlavu a dívka vykřikla hrůzou.
Dívala se do vyhaslých očí stařeny a zjizveného vrásčitého obličeje. Všimla si ale tetování i korálků.
"Co křičíš, všichni se cestou do města tak trochu měníme ve smrt, nemyslíš?"
Stařena otočila hlavu a křikla na řidičku.
Dodávka zastavila a stařena vystoupila ven.
Chtěla jí poděkovat, nebo aspoň podat ruku, ale stařena evidentně nebyla stavěná na sentimentální projevy loučení a díků a pomalu se bez rozloučení belhala pryč.
Padnul na ní smutek. Beznaděj a trápení.
Vystoupila z auta. Dodávka se rozjela a za chvíli zmizela v proudu tisíců jiných aut.
Kam mám jít? Co dělat. Dívala se na obrovské hory a mumraj při zemi.
Pomalu došla k bufetu.
Sedla si ke mně.
Pil jsem tam pivo jako každej den předtim a jako každej den potom. Věděl jsem, že kolem ta stařena obchází a sám jsem se s ní několikrát setkal, takže jsem tomu líčení dívky, která si ke mě evidentně vystresovaná zničehonic přisedla rozumněl.
Dopil jsem pivo a objednal si další. Zapálil jsem si doutník a zkoumavě se na ni díval.
"Tak ty se chceš vrátit?"
"Ano, chtěla bych se už vrátit, už jsem vyčerpaná."
"Ale, vrátit se, to neni jen tak. Musíš pochopit, že ti nikdo nebude rozumnět. Budeš lidem vyprávět svoje příběhy, ale ty nebudou nikoho zajímat. Bude tě každou chvíli, každej moment tvýho života trápit to, že si se možná vracet neměla.
To co si prožila budeš muset zavřít hluboko do svojí duše, protože to nikdo nepochopí.
Ani to nikdo nebude chtít pochopit."
"Tomu nevěřim, přece to co jsem prožila je tak obrovský, jakto, že to nikoho nezajímá?"
"Lidi maj svoje životy, svoje starosti a problémy a když budeš mluvit, uvidíš, že se najednou budou dívat skrz tebe."
"Ne, to ne, kamarádky ze školy nebo maminka s tatínkem by něco takovýho neudělali."
"Cha!" Musel jsem se usmát. Ta holka proti mě nebude už nikdy nic řikat svýmu tatínkovi, natož matce. Napadlo mě, že by jí slušelo tetování.
Dal jsem si další pivo.
"A jak se teda dostanu domu?"
Díval jsem se mladé ženě do očí. V tmavých hnědých očích bylo vidět náhlé odhodlání a obličej už nevyzařoval ani minimum něčeho dětského.
"Hele, víš co, napij se a já to nějak zkusim zařídit," řek jsem a vypadnul na záchod.
Poslední díl letního pohádkového čtení bude publikován příští čtvrtek v 8:00.
