Rádio Beat hraje Tři sestry.
Včera jsme byli v jejich hospodě v Podolí a bylo to dobrý. Shodli jsme se, že až bude Fanánek prezidentem, změní se konečně unylý český státní znak na něco agresivnějšího a světu o sobě dáme vědět heslem kunda vítězí.
V textu mě pobaví rým: …celibát, nač se cely bát…
Divám se oknem z hospody na vězení a věřím, po tu krásnou a nečekanou chvíli, tomu, že svět se neobrací v ten budoucí státní znak.
Přichází muž.
Proti mě sedí žena, která sem chodí každý den. Můj známej, kterej se s ní kdysi oženil, o ní mluví ve středním rodě.
Příchozí stěžka dosedá.
„Dej mi panáka.“
„Nemůžu, si neviděl zákon?“
Smutně kýve hlavou a dává si pivo s vaječňákem.
„Člověče, starou mi odvezli…“
Je ticho.
Barman umývá sklenice a z pípy to syčí.
Muž si dává pivo na ex a hned chce další, dává si ho pomaleji. Fanánek už dozpíval a teď zpívá Waters.
„Představ si, včera jsem tam volal…přej nezemřela, přej bude žít. To je v prdeli, sem se z toho včera musel úplně rozstřelit.“
„Bojím se…,“vykřikne zničehonic chlápek sedící hned vedle u baru.
„A čeho?“
„Mám invalidní důchod.“
„Bojíte se, že vám ho vemou?“
„No..ot…“
„Prosimtě, vždyť se nemusíš bát. Každýho, kdo něco zkusí, jednoduše zbiješ,“ ozve se z rohu místnosti.
„Já nikoho nezbiju, já se bojím i mouchy.“
Chvíli je ticho. Do toho ticha muž potichu říká.
„Kdyby byla moucha jako člověk…“
Hned si jednu představim, jak vchází do hospody a usedá na barovou židli.
„Jedu do nemocnice…půjdu na tramvaj a pojedu autobusem.“
„Teď fakt nevim, jak pojedeš…,“ říká barman.
„Já tam pojedu a pak zase přijedu…to je jedno. Jednou mi tam poradili, ať si uříznu hlavu.“
To je docela universální řešení. Snad to ani nebude moc drahý. Kdysi mi to taky poradili, když jsem přišel s rozseklou hlavou, takže to je asi mezi lidmi v Česku známá věc.
Robert Kodym říká nějaké lásce, aby: ho vzala sebou.
Vzpomínám, jak včera řikal kámoš, že volal na zákaznický centrum Kyslíku a chtěl vědět, kdo volal z jeho telefonní linky, kterou nikdy nepoužívá. Nebyly schopný mu pomoct. Neuvěřitelný.
Život je tak krásnej, říkám si při tom vzpomínání. Není potřeba chodit do kina ani do divadla. Takhle skvělý představení nikde nedávaj.
„Mám pocit, že mám něco s mozkem. Něco s očima. Mám pocit, jakoby mi tam někdo něco vrazil….třeba vidličku,“ říká ten, co sedí u baru s mouchou velkou jako člověk.
„Je považováno, že mimozemšťani jsou nepřátelská entita,“ objeví se najednou ve vzduchu a visí to tam, mezi barem a vstupem do kuchyně.
Pomalu se zvedám a odcházim.
It´s my life, zpívá Bon Jovi.
