Jako dítě jsem si myslel, že je to normální. Jednou za rok mě hezky rozbolela hlava těsně po tom, co jsem měl dost barevný vize.
Moje poslední vize proběhla v baru v centru Varšavy, kam jsem vůbec nejel na fotbal.
Začátek je dost děsnej – dívám se na člověka sedícího proti mě a nevidim část jeho obličeje. Nejdřív je to jenom takovej náznak. Nevím proč mě to vyděsí – leknu se asi, že dotyčnýmu najednou kus obličeje upadnul.
Rozhlídnu se kolem sebe a vidím chlápka, jak chodí a nemá jednu nohu. Zaujme mě ta schopnost humanoida chodit úplně normálně jenom s jednou nohou.
V tyhle chvíli začnu zjišťovat, jestli je to moje stará známá a nebo něco novýho. Poznám to tak, že zavřu oči a hledám malou pulzující zářící část někde v zorným poli.
Ochutnám žůr – nikdy jsem to nejed a je to výborný. Těší mě taky, že chuťová centra zasažena nejsou.
Sleduju linku, která se začíná rozrůstat přes kus zornýho pole. Kdybych neseděl v restauraci, uvolněné bych sledoval LSD jízdu docela zadarmo. Linka nabobtnává a uvnitř ní se prevalujou barevný chuchvalce & obrazce. Za chvíli je to celý přes půlku zornýho pole a tvary jsou dneska ve stylu evropských mistrů ze 14. století. Posledně byli ovšem pěkně agresivní modernisti…
Obrazce rotují kolem osy tornáda, který švihá svým horním koncem do všech stran.
V tomhle momentu potrebuju painkiller. Bolest ještě neexistuje, ale vim, že brzo přijde. Mám patnáct minut na dvě růžový ctyrstovky, ty tam zarazim a život půjde hezky dál. Dokonce se dá v tom stavu i sedět na schůzi jakoby nic a řikat nesmysly úplně v pohodě.
Teď ale nechci kazit večírek a běžet do hotelu, tak pojídám žůr a sleduju hru barev na hraně talíře.
Zvuky z okolí se přiostřily a světla z lidských obličejů nabrala zajímavou jízlivou bílou barvu.
„To byl jasnej gól!“ křičí na mě někdo odvedle.
Divám se směrem k televizní obrazovce, kde vidím běhat sportovce.
„Souhlasím s tebou, jasnej gól!“
Angličani z dálky křičí radostné chorály. U dveří hospody zastavili muži s harmonikou a kytarou a hrají polské národní písně pomoci těch nejvyšších možných tónu. Když dohrají, americký turista ochotně vytáhne papír a požádá muže, aby hráli dál jeho oblíbené polské lidovky.
Moje pulsující mozaika pomalu odchází pryč ze zorného pole, ale hned za ní následujou další vjemy – například intenzívní pocit zaplatit hudebníkům, aby šli do prdele.
Přichází bolest.
Zkusím to přepít pivem. Chvíli se zdá, že to půjde, ale po chvíli už je jasný, že asi teda zase ne.
Mozek se teď soustředí na jedinou věc. Růžový kulaťoučký krásňoučký malinkatý perníček s vytetovaným číslem 400.
„Není ti něco? Nepotřebuješ pomoct?“ ptá se mě kolegyně z restaurace.
„Ehh, nemůžu se milovat, mám migrénu,“ říkám.
Je z Ukrainy a říká, že gól to teda určitě byl.
Souhlasím s ní.
Ten gól to byl, zřetelně jsem to viděl.
