Můžu jít nahoru k hradu. Vůbec nevim proč. Turismus mě vůbec nezajímá, nezajímaj mě výhledy ani restaurace pro turisty, ani kostely, natož památky na svátky.
Cestou nahoru přemejšlim, co mě zajímá. Nepřicházim na nic, jen na křižovatku.
Na ní si hraje holčička. Má dredy. Běhá za míčem nahoru a dolů.
Kuras by ji asi řek, ať se vrátí přes úžinu.
Po ulici klopýtaj turisti. Pořád nechápu, proč jsem se rozhod sem jít, jak kdybych se šel Nerudovkou podívat nahoru.
"Kam deš?" zastaví mě v myšlenkách černoch u zdi.
"Tam," řeknu mu.
"Tam nemůžeš, už je zavřeno."
"Ale…nemoh bys mě nechat udělat si fotku?" řikám a nevěřim vůbec, že to řikám. Vytahuju foťák.
"Ne, sovvy, už je půl devět…"
"Ale …nešlo by to nějak?" "Ne…hihi…nešlo, sovvy."
A tak půjdu dolu z hradu. Vykračuju si v zapadajícím slunci a překvapuje mě, kolik lidí tady bydlí v podhradí. Spousta lidí. Připravujou se na karneval, v úzkejch uličkách vlajou barevný látky.
Všechno je děsně malý, dívám se do hospod, že bych se tam ani nevešel. Tak tam radši ani nejdu.
Někde jsem odbočil z turistický trasy…asi. Najednou koukám, že jsem v …cha, no, je to taková trochu exkluzivní favela…starý baráky, všude z oken vlaje prádlo, na pohled strašně málo bohatý lidi se potácej uličkama…
Po krkolomnejch kamenech klopýtám na roh cesty. Tam stojí skupinka mladíků; koukaj na mě zarputile. Koukám na ně taky zarputile. Že jdu z práce, mám na zádech batoh s počítačem. Pomalu mi dochází, kam jsem se to zase zamotal.
Přijdu na křižovatku úzkejch uliček. Z hospody na rohu právě vylejzá trpaslice a komanduje někoho vevnitř. Asi trpaslíka.
Pozornost je upřena na ní a mladíci si mě nevšímaj.
Projdu a zahnu doleva, vidim tam ženu, jak věší prádlo. Tam nic nehrozí. Ovšem za prádlem postává skupinka černochů – mulatů. Jeden z nich dopíjí láhev piva, rozmáchne se a láhev se rozbije vedle mě o zeď. Najednou mám flashback. Jsem zase v Rio de Janeiru. Jsem tak blbej, že jsem sám vlez do pasti? Koukám na robustní tetování na robustních postavách.
"Chceš kokain?"
"Ne."
Divám se na jejich oči. Kolem vlaje bílý prádlo. Po zasažený zdi stejká pivo. Všechno se mi v hlavě vrací. Bílý zuby kámošů z Ria i bílý zuby banditů z Ria, strach o počítač… Strach jen tak. Z baru se pomalu otáčej obličeje dědečků, sklenice skřípaj v zubech a popel padá z cigaret pomalu a hlasitě na zem. Všechno se zastavuje. Čas stojí. Chtěl bych jít rychleji, ale nemůžu.
Slyším trpaslici, jak vykřikuje. Flashback pokračuje směrem na starý zdi domů.
Vidím tam kolem krásnejch starejch oken jemně opadanou omítku, vidim každý zrnko písku a každej zvuk, kterej z tý zdi vystupuje. Cejtim, že i zeď se pohybuje, jako bych byl najednou nějakou součástí celku úplně všeho a do toho skřípavě křičí trpaslice svoje povely a časem zpátky zní třesk rozbíjený flašky a smích a hovor mulatů, překrejvanej bouchánim sklenic o plechový stoly v baru.
Na zdi zbyla jenom malinká jizva.
Proti mě jde postiženej kluk s bílym pudlem na provázku. Něco si vysvětluje.
Pudl má na krku růžovou mašli.
Procházim pomalu zdí a všude kolem padá omítka. Slyšim, jak šustí po košili a po umělý hmotě batohu.
Padá i do počítače a padá všude skrze mě.Jsem za zdí a po ulici jezděj tramvaje. U stánku s novinama stojí
další trpaslice a říká něco prodavači. Vypadá úplně normálně, hezká žena. Je mi jenom do pasu. Gulliver.
Sleduju, jak kouř z její cigarety pomalu stoupá od jejich plnejch rtů. Dívám se na ni, jako z letadla.
"Hello, darlin!"
Žena mě lehce míjí a letmo se mě dotýká.
Trpaslice mluví s prodavačem.
Cejtim vůni parfému, smíchanou se smradem bezdomovců, ležících a chodících okolo, a vůní moře, kterýmu místní řikaj řeka Tejo.
Ta vůně moře, kanálu, parfému a smradu temnejch a starejch zákoutí mi dělá děsně dobře.
Dívám se na Němce a jejich velký piva, taxikáře a hippies s jejich psama a lidi jdoucí nahoru a dolů po starejch ulicích.
Vyklepu si omítku z košile.
Lisabon žije.
