Kucení vzniklo historicky zřejmě z nějaké ženské vášně a postupně se na základě složitého systému společenských vztahů stalo součástí mužského světa.
Já jsem se s tím fenoménem setkal poprvé, když se moje budoucí tchyně zmínila, že „je potřeba něco někam pověsit.“
Jako mladý a kucením ještě nezkažený jinoch jsem vzal do ruky vrtačku a věc, kterou někdo předtím označil jako „hmoždinku.“ Zvuk toho slova ve mě už tehdy vyvolal zvláštní mrazení v zátylku a to jsem ještě nevěděl, co všechno mě s „hmoždinkou“ čeká.
V mládí jsem vystaven hrůze kucení nikdy nebyl. Těšily mě práce jako kácení stromů, štípání dřeva, sekání trávy kosou, zatloukání tisíců hřebíků nebo stavba domů.
Tyhle práce ovšem nemají se slizem kucení vůbec nic společnýho.
Kucení číhá zákeřně někde poblíž místa, kde se nacházíte a jenom čeká na vaší chybu.
Když jsem zestárl, všimnul jsem si, že se občas objeví někde volně položené kleště.
Chvíli tam leží spolu s informací, že „nesvítí světlo.“ Chodím kolem kleští a přemýšlím. Nemají ty dvě věci náhodou něco společného?
Potom se někdy objeví i žárovka a informace zbytní na „je tam asi zapeklá objímka.“
To už vím, že je zle.
Chvíli ještě mlčky chodím tam a zpět z bytu, mluvím o povznášejících věcech a občas řeknu cizojazyčné slůvko.
Odpovědí je mi chápavé kývání hlavou a potom se někde objeví dotaz, kdy spravím to světlo.
Tady už je jasný, že je konec. Kucení je tady, stojí přímo přede mnou a svými bezzubými dásněmi se na mě šklebí.
Je to už dost let, kdy jsem byl natolik paralyzován pohledem na jeho tvář, že jsem v kutilské vášni spojil dva konce prodlužovačky tak, aby byl na obou koncích ten kus s kolíkama. Od té doby vím, že mám silné srdce.
Potom už se z kucení stala moje největší noční můra.
Po vyčerpávajících pracovních týdnech je víkend zřejmě stvořen k činnosti, která je podle mě tím nejhorším morem lidského druhu, o moc horším než všechny zmutovaný chřipky dohromady.
Zapečený objímky, nepověšený poličky, HMOŽDINKY, nedovírající dveře, díry ve zdi (už dávno jsem se jakž takž skamarádil se sádrou), uvolněná dvířka do skříněk, upadlé špuntíky, prasklé kryty, volné kliky, uvolněné harampádí, strašné vrtání.
Člověk zoufale se plahočící životem ve chvíli zaslouženého odpočinku uslyší, že „nejvíc žárlím, když slyším od sousedů zvuk vrtačky…“ a ve chvílích, kdy se snaží projevit city se jeho mozek roztočí nad prohlášením “ já si asi pořídím hodinovýho manžela.“
„Můžeme jít do Bauhausu,“ je v sobotu po obědě věta, za kterou by mohlo být výjimečně povoleno vraždění.
Muž sbírá rány osudu jednu za druhou a kucení je vždy přítomno a vesele klape sanicemi, ve kterých dneska nemá úplně prázdno, ale místo zubů tam má narovnané hmoždinky od jedniček do osmiček.
Jsem tady, už si spravil tu pračku?, ptá se.
Objednávám nový dvířka k pračce a poté několik dní chodím kolem papírové krabice.
Jsou uvnitř, vím to.
Ten stres, že je vyndám a PŘIDĚLÁM je impozantní.
Není ti něco, ptají se mě lidé v práci.
Ne.
Že jseš dneska takovej bledej.
Kdybyste věděli, říkám si.
Přijdu domů a na stole trůní TO.
Otevřu si láhev a zírám na TO.
Kopnu tam pro sichr panáka fernetu a otevřu TO.
Chci TO mít rychle za sebou. Rozervu krabici, vyndám dvířka k pračce, vytáhnu šroubovák.
Samozřejmě, všechno na pračce i na tom zkurvenym víku je na jeden křížovej šroubovák, jen ty dva šrouby, který musim odšroubovat a zašroubovat jsou na takový dva malinkatý, zkurveňoučký imbusíčky…
Ty zrovna nemám.
Nevim, jestli si dokážete představit, když v těle rozdmýcháte adrenalin na maximum a pak tak nějak jako NIC.
Budu muset někde sehnat posraný imbusíky a znova se k TOMU vrátit.
Ne, tenhle úděl jsem si nezasloužil.
