Byla to vlastně taková nezisková organizace…samý černošky, jeden mexikánec a já….bizár neskutečnej.
Vše se zdálo v pohodě až mě jednou zavolala šéfová na kobereček.
Určitě mi chtěj přidat spoustu baků, že se tak dobře starám o tu jejich síť, dumal jsem.
V kanceláři jsem se ovšem dozvěděl, že si na mě stěžuje kolegyně, že prej smrdim.
Neuvěřitelný na tom bylo to, že já jsem si poslední dobou často říkal, jak ona strašně smrdí.
Měl byste používat deodorant, když tak smrdíte, dozvěděl jsem se od ženy za řiditelskym pultem.
Neměl jsem pocit, že bych smrděl, ale že smrdí ta ženská, co si na mě stěžovala, to jsem si byl jistej.
Svoje návyky jsem nezměnil.
Přece nezačnu smrdět těma odpornejma sprejema.
Občas jsem se ovšem přistihnul jak premejšlim, jestli smrdim nebo co.
Někdy jsem dokonce měl pocit, že trochu smrdim.
Jelikož byla naše nezisková organizace nejlepší…jestli se ptáte v čem, nebo kde, to je jedno. Byla to prostě široko daleko nejlepší nezisková organizace…tak se jednoho dne ve dveřích objevila Hillary Clinton…zrovna probíhal ten skandál toho jejího muže a jeho spermatu a tak si zřejmě potřebovala zlepšit chuť na nějakejch prima lidech…
Ten den jsem zrovna smrděl jako dycky.
Přišla ke mě a podala mi ruku.
Chytl jsem její navoněnou ručku svoji smradlavou tlapou.
Zeptala se mě How du you du a já chtěl říct, že I dont speak england, ale pak jsem řek, že je to fakt kul excellent.
Cejtila snad smrad? Nijak se nešklebila, ale tyhle politici uměj přece udržet dekorum.
Napadlo mě, že jako vzpomínku si z týhle návštěvy nejlepší neziskový organizace široko daleko odnese první dáma Spojených států pocit strašnýho smradu z Česka.
Je to krásný příběh, že jo.
Měl jsem tu čest ho vyslechnout v originále dneska ráno v baru Když já odjel z Kuby. Lou Jack mě konečně zbavil těch slz, který jsem měl už zbytečně dlouho za víčkama.
