Uvařil jsem vodu. Díval se z okna. Slunce a někde v dálce pes.
Pes mi olíznul nohy.
Sklonil jsem se a upadnul na zem.
Olíznul mi hlavu.
Ze země jsem se díval na lom světla ve starém skle.
Vyšel jsem na schodiště.
„Tak už jste zpátky?“
„Ne, ještě ne…“
„A kdy budete?“
„Ještě nevím.“
Ve městě bylo volno…miluju město, když je volno.
„Nechcete si koupit květinu?“ ptá se neznámý muž neznámé ženy ve dveřích restaurace.
Kterou jsem právě ukradl, doplním si pro sebe já a kráčím kolem scény.
„Nechci,“ odpovídá žena.
V obchodním domě ženy radostně skáčou z místa na místo a muži zoufale sedí na plyšových sedačkách. Obchodní dům je zvětšovací sklo atavistických reflexů. Cítím, jak zoufale usínám během pomalé chůze mezi regály.
Tramvaj je krásná i auto je krásné.
Je krásně.
Skupinka turistů se seřadí kolem svého průvodce a on jim řekne: „…tam ryneček malenky.“
Na rohu hraje starý muž na harmoniku. Hraje tam už desítky let. Desítky let chodím kolem něj a tak mám vždycky na stejném místě stejný vjem – vůni pečených klobás zde podtrhává zápach moči a včerejšího blití.
A k tomu ty písně…
Na nebi letí letadlo a zanechává za sebou bílou čáru kondenzačních par.
Můj přítel Pavel kdysi před podobným výjevem vyhrkl: Jednobarevná duha!
V letadle v tuto chvíli zřejmě někdo sedí na záchodě a přemýšlí. Já se naopak dívám na letadlo z hloubky deseti kilometrů a přemýšlím o člověku, který sedí na záchodě a přesunuje se při tom světem rychlostí 850km/h.
Potom už o něm nepřemýšlím, letadlo zmizí a já jdu po křivé dlažbě.
Proti mě jdou lidé.
Mají zajímavé nosy i uši.
Někdy se na mě podívají a nosy se jim prodlouží. Uši zůstávají stejné.
Reklamy mi ukazují cestu světem. Jsem rád, že nejsem na světě sám.
Noční cestou do své oblíbené restaurace si prozpěvuji.
Je tma.
„Voni to zavřeli, asi nemohli platit nájem,“ říká mi krásná babička, která přichází ze tmy a v ruce drží malého psíka. Pes nepříjemně vrčí.
Slabé světlo lucerny osvětluje zaparkovaná auta.
„Bydlej tam ještě ty lidi v tom favoritu?“ ptám se sám sebe.
Ve favoritu nikdo není.
Pokývu hlavou.
Dneska už člověk nemá žádnou jistotu.
Snad jen ten harmonikář…
