Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Vokrasná zelenina

Položil jsem šroubovák na zem a otřel pot, který mi tekl z čela přímo do záchodový mísy. Hanka stála za mnou a podávala mi kleště. "De to ztuha, že jo. Je to nějaký zabetonovaný." Usmál jsem se a vytáhnul šňůrky od mikyny z hajzlu. Kapala mi z nich voda, jak nějakýmu divnýmu vodníkovi. "To zvládnem Hanko," řekl jsem, i když úplnou jistotu jsem neměl.

Podařilo se mi povolit šrouby, posunout hajzl, narazit tam nový koleno, vrátit hajzl zpátky, zašroubovat a spláchnout.

Všechno fungovalo.

Sednul jsem si na porcelán a dotáhnul šrouby.

Reklama

Cejtil jsem, jak mi pot stejká v potůčcích z hlavy, kolem nosu a uší.

Nechal jsem to tak.

„Tak, a teď si dáme cigáro!“ řekla Hanka.

Usmál jsem se.

Jelikož kucení je jedna z nejohavnějších činností jaký znám, měl jsem pocit gigantickýho vítězství!

Bylo to společný vítězství, moje a Hanky, protože ona nový koleno koupila a já ho umístil.

Umyl jsem si ruce a sednul ke stolu.

„Co já ti dám, nic tady nemám…,“ řekla Hanka a hodila na stůl krabičku cigaret.

Nekouřim, ale měl jsem nutkání si jednu vzít, ulomit filtr a zakouřit si.

Nakonec jsem odolal.

„To jsou neuvěřitelný věci, že jo,“ řekla a vdechla kouř.

„No to jo. Hajzl je největší lidskej vynález, ať si říká kdo chce, co chce.“

„Já jsem tak šťastná, že ten záchod funguje. Nevěřil bys, jak je to nepříjemný, běhat každej den několikrát na záchod do metra. Tak co si dáš?“

„Tak třeba čaj.“

Hanka vstala a dala vařit vodu. Cigáro leželo v popelníku a já se díval na zeď, kde je krásnej obrázek Mirka, manžela Hanky, co umřel.

Na stole se objevil čaj a já pořád vychutnával ten slastnej pocit vítězství nad spravenym hajzlem. Byl jsem hrdej na svoje instalatérský schopnosti.

„Je to krásný, že jo…taková spousta novejch věcí v životě.“

„To jo.“

„A lidi si furt stežujou. Já vždycky někam jdu a tam si s těma lidma povídám a furt si všichni stežujou…nevíš, čím to je?“

„Nevim Hanko…ale sleduju to taky. Někoho se zeptáš, jak se má, a dostaneš dávku negativních záležitostí, jako by mě to sakra zajímalo, že má někdo rozbitý auto nebo držku.“

„Takovýho lamentování nad vším, rozumíš…stádo blbců věčně nespokojenejch.“

„Teď jsou všichni nervózní, v médiích samý špatný zprávy…to mě taky zajímá, proč to je.“

„Lidi…nebo spíš těch devadesát procent společnosti rozdělený Gaussovou křivkou…tak ty bude vždycky nejvíc zajímat, jak si soused zlomil nohu, než to, jak si ji nezlomil.“

„No jo, tak média to lidem daj…to po čem toužej, to je jasný.“

„To víš že jo. Lidi jsou šelmy.“

Hanka si zapálila další cigáro a její krásná hlava se zahalila do oblaku kouře.

„Normálně nekouřím, ale dneska to stojí za to.“

„To teda jo, měli bychom to nějak oslavit.“

„Jsem šťastná, že jsem se toho dožila. A když vidím, jak někdo nadává na poměry, rozčiluje mě to, rozumíš…ty lidi nevědí o čem mluvej. Mám před očima příběhy, který… a tohle mě fakt rozčiluje.“

Chvíli bylo ticho.

Popíjel jsem čaj a ujídal diabetický sušenky.

„Bylo děsný vidět ten zástup dětí, když dorazil transport.“

Zvednul jsem hlavu a díval jsem se na ni.

„Ty větší, třeba desetiletý, nesly svoje sourozence. Rodiče někde vymýtili a tyhle přijely v několika transportech do ghetta.“

Představil jsem si mlhavý, ponurý počasí a ledovej vítr svištící skrz terezínský ghetto. V něm pomalu pochoduje zástup vyhladovělejch dětí z nichž některý nesou na zádech svoje sourozence…

„Jedno dítě přišlo a nemělo půlku obličeje. Opřelo se někde o něco, k čemu tvář přimrzla a když se zvedlo, tvář se odlomila.“

Popíjel jsem čaj a jedl sušenky.

„Některý přišly a když si jim sundal botu, sundals ji i s celou nohou.“

Čaj mi došel. Dolil jsem si.

„Ty děti se měly jít umejt, ale začly děsně jančit. Věděly totiž, co jsou to plynový komory. Nakonec se je podařilo umejt…a nakonec je stejně poslali do Osvětimi. Takovýho randálu kolem toho a stejně to k ničemu nebylo.“

Pomalu jsem dokousal sušenku. Vzal jsem si další.

„Tohle bylo zajímavý. Když vybírali do transportu, ženy, který věděly, že jdou, tak si šly umejt hlavu.“

Hanka se zasmála.

„Co je to v nás divnyho, že i když na smrt, tak zásadně s umytou hlavou?“

„Cha…to teda nevím. Ale znám ženy, který si v nervozitě jdou umejt hlavu.“

„No vidíš, co to je za reflex?“

Dopil jsem čaj a dolil jsem si. Vzal jsem si další sušenku.

Hanka mluvila a já se díval zkrz oblaka kouře na její krásný rysy a vrásky kolem pusy a očí a bylo mi dobře.

Jediný, co mi vadilo bylo to, že začaly docházet sušenky.

„Mě připadá skvělý, že tady už skoro sedumdesát let nebyla válka, rozumíš, to je důležitý. Ta šelma, o který jsme mluvili je pořád hodně živá. Ty debaty o rozpadu Evropský unie – to jsou bláboly, rozumíš, vokrasnej petržel. Je důležitý, že tady není válka a to vostatni je fakt zelenina.“

Mám rád v životě jednoduchost.

Sbalil jsem si svoje instalatérský nářadí, objal jsem Hanku a políbil ji na tvář.

Cestou k autu jsem cejtil, jak mi kolem nosu zase něco teče.

Nechal jsem to tak.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama