Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Ve favele

Je to už rok co sem píšu. Když sem řikal manželce na tu dálku, že sem napsal přes sedumdesát článků, propukla v laskavej smích. Řikal sem si, že bych to asi měl oslavit. A jako na zavolanou se ozval známej, Ivan da Mata (v překladu Ivan z Lesa), že má zrovna 53. narozeniny. Tak sláva, dáme si na tuhle dvojitou oslavu pár sklenic. Jedinej problém je, že Ivan žije ve favele.

Historie favel je hezky popsaná na Wikipedii, ve zkratce snad jen tolik, že první favely v okolí Rio de Janeira vznikly koncem devatenáctého století, kdy veteráni z občanské války ve brazilském státě Bahia přišli do města a zabrali pozemky, na kterých si mohli postavit skromná obydlí.

V té době to bylo přes deset kilometrů od města, dnes je to přímo v centru. RocinhaproBlog.JPG

Když sem poprvý přijel do města a začal pracovat, nemoh sem pochopit, že na šedesát procent plochy města se nedá jen tak vstoupit. Řek sem kolegům, že se stavim na jedný akci, kde zrovna firma, kde dělám, dokončovala práce.

Reklama

Unisono sem se dozvěděl, že je jim líto, že sem s nima byl tak krátkou dobu.

Jel sem tam tenkrát a tísnivej pocit po vstupu na "zona de perigo", což je česky "nebezpečná zóna" už mě nikdy, do dneška, neopustil.

Pochopil sem až tehdy, že tohle je něco jinýho, než vyžehlená Evropa. Že se tady protnul středověk s moderní dobou, ale neni jasný, co vyhrálo.

Šel sem do baráku a za chvíli přišel hlídač, abychom nechodili ven, že tam právě před vchodem někoho zastřelili a von tam sedí a umírá a že bychom se mohli zbytečně připlést do ňáký lapálie, až přijedou policajti.

Za ty roky sem se do "zona de perigo" vypravil nesčetněkrát a vždycky sem měl ten pocit někde dole pod hrudní kostí. Stres, že někde blbě uhnu autem a pak budu rád, že se z favely vymotám živej i když bez auta.

Ale přitom, 95% obyvatel sou prostě jen chudý lidi. Zbývajících pět procent ale drží celý město pod krkem.

Takže jedu na oslavu narozenin Ivana z Lesa, u kterýho si nikdy nejsem jistej, z čeho žije. Ale radši se neptám a navíc, stejně bych se to nedozvěděl.

Jedu kolem mezinárodního letiště a musim zavřit větrání na vnitřní okruh. Ten smrad, co de z favel v okolí letiště, je neúnosnej. Představuju si vždycky decentní Evropany nebo sebevědomý Američany, jak jedou z toho letiště a dělaj ty udivený ksichty a zavíraj vokna.

Zase ten stres, že někde blbě odbočim. Koukám ve tmě na cedule, který sou prostřílený, takže nejde pořádně číst, co je na nich. Vzpomínám, jak mi známej řikal, že lez někde na stožár a najednou po něm odněkud začali střílet. Pak mi řikal, že takhle banditi "zastřelujou" nový zbraně.

Povede se mi přejet Duque de Caxias a dostávám se k odbočce na Sao Joao de Meriti. Hned na križovatce stojej favelový kurvy. Neeee, nevidim pořádně do zatáčky, holky se potácej přímo na křižovatce. Aspoň, že je tady furt teplo, tak jim aspoň neni zima. Tohle teda musí bejt práce! A já si furt stěžuju na tu svojí… řikám si.

Konečně sem ve Villar de Telis a pokračuju po hlavní. Všude mraky lidí. Napadá mě, že když sem přijel v roce 2001, děti se učili, že má země 160 miliónů obyvatel. Dneska je oficiální číslo 190. Nechápu, jak to někdo může spočítat.

PoliceRio.jpgPřejedu část, kde sou obchody, opravny a různý prodejny. Vidim zevlující policisty, jak mávaj samopalama. Vim, že tady už se role, kdo je bandita a kdo policajt, daj těžko určit. Některý favely a jejich ekonomiku, což je hlavně obchod s drogama, zbraněma a "ochranou" říděj policajti.

Přemejšlim o novym filmu "Tropa de elite"(Elitní jednotka), kterej de zrovna do kin a je právě o tomhle. Ten film má neuvěřitelně výbornej marketing, protože téma je žhavý a mezi lidma se šíří zpráva, že se policejní složky pokusily uvedení filmu zabránit. Je mi jasný, že film bude mít nejlepší tržby v historii Brazílie.

Dostávám se konečně na prašnou cestu. Všude vychrtlí psi, vychrtlý děti a pasoucí se koně. Opodál hoří hromada odpadků. Je tma a na cestu mi svítěj světla z pouličních barů, což sou vlastně jen přístřešky, kde je velká lednice a pár židlí.

Zase nevim přesně kudy, přitom už sem tady byl! Dezorientace je příšerná. Všechno je stejný, neni se pořádně čeho chytit. Přemejšlim, jak sem tady byl poprvý. Měl sem jméno ulice a myslel sem si, že všichni budou vědět, kde to je. Cha, nikdo neví nic. Navíc to neni ulice, kam jedu. Je to prostě taková cesta.

Míjim skupinky černejch lidí v kraťasech, což je jedinej kus oblečení, kterej se používá celej rok.

Konečně sem před barákem. Všude kolem jen příbytky z neomítnutejch cihel, Ivan z Lesa má docela "normální" dům. Slyšim už hluk zábavy, du nahoru a ocitám se mezi lidma. Ivan mě de pozdravit. Hned poznám, že už je úplně vožralej.

Kolem vidim jeho známý. Vidim úplně černý lidi. Takhle černý lidi sem v životě neviděl! Když si podávámeJuan.jpg ruku, je to krásnej kontrast běloby a uhelný černě. Dostávám pivo a maso a sleduju výjevy. Je děsnej hluk, všichni strašně křičej. Překřikujou si navzájem svoje příběhy. Nádhera. Zdá se mi, že se na mě dívaj trošku podezřívavě, ale pocit pod hrudní kostí nemám.

Lidi se tu nedělej podle politický příslušnosti, ale podle toho, kdo komu fandí.

"Tady vládne Flamengo a Botafogo," řiká Ivan a sedne si ke mě.

"A co Vasco a Fluminense?" ptám se.

"Ty sou v menšině, ale občas se vyskytnou," řiká. "Dáš si whisky?" "Nemůžu, řídim," řikám já a abych ho zklidnil, zhluboka se napiju piva.

Přichází chvíle, kdy se krájí dort. Je to vrchol každý oslavy narozenin.

Ivan z Lesa už sotva stojí, ale vypadá smutně. Jeho manželka mi řiká, že pil celej den a vůbec nic nejed, takže mu schovala láhev. 

"Neměla bys ho trápit, má narozeniny…"

"Jo, ale pak se vo něj zejtra budu muset celej den starat, bude naříkat jak je mu blbě a ani se nezvedne z postele…"

 Najednou slyšim výkřik. "Uááááá!"

daMatasnozem.jpgIvan z Lesa stojí nad dortem a mává obrovskym nožem. Teď se probodne, že mu Regina schovala láhev, leknu se. Nebo probodne jí!

Místo toho Ivan z Lesa zabodne nůž do dortu a začne celej dort sekat na kusy. Ženy se k němu vrhnou a odstavěj ho od dortu. Scéna nemá chybu.

Dort je výbornej jako celej večírek a lidi se pomalu začínaj loučit a potácej se pryč.

Dám si eště jedno pivo a zvednu se.

"Ivane, ty seš úplně můj bratr," mumlá Ivan z Lesa a usíná ve stoje.

Sbírám svoje věci a loučim se s Reginou.

"Jdi s Bohem…" řiká a líbáme se navzájem na tvář.

Lezu do auta a pomalu vjíždim do noční favely.

Přemejšlim o večírku, usmívám se a vůbec žádnej stres nepociťuju.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama