Reklama
 
Blog | Ivan Derer

V zemi Etrusků

Zaparkoval jsem, zatáhnul ruční brzdu a dýchal silný teplý vzduch prosycený benzínovými výpary. Šlo to, žít dál. Otevřel jsem si kufr a vlezl dovnitř.

Život v kufru je pěkný a pestrý, někdy dokonce vzrušující.

Například před chvílí jsem svým periferním zrakem zaregistroval pohyb. Bylo to jako závan neskutečnosti ve světě, kde se máme všichni rádi.

Zvolna jsem otočil hlavu a uviděl obrovitý nákupní vozík, jak se přes parkoviště pomalu blíží k mojí hlavě.

Reklama

Hrubé železné mřížování si probíjelo svoji cestu zvířenou hmotou a nesmyslnost celé věci zdůrazňovaly obrovité role hajzlpapíru navršené na navršeném žrádle.

Vyklonil jsem se z kufru a nastavil ruku směrem k blížícímu se zlu.

Podařilo se mi stvůru zastavit, ale napadlo mě, že je štěstí, že jsem zatáhnul ruční brzdu…co kdyby energie nákupu přešla do pohybu autíčka a celá věc by i se mnou v kufru odjela někam odkud není návratu?

Držíce vozík, vysoukal jsem se ze svoji plechové skořepiny a uviděl skupinu Italů v družné zábavě.

Jsem totiž v Itálii, zemi Etrusků.

Odtlačil jsem k nim jejich železný nákupní stroj a naznačil, že jim ta blbost odjela a chtěla mě zabít.

Vůbec si mě nevšímali.

Jedna žena se ke mě otočila a její překrásné narýsované mimické svaly mi řekly, že jí je nepříjemné, jak ji ruším v rozhovoru…ostatní se nenechali ničím takovým, jako jsem já a můj podivný příběh rušit a pokračovali dál v debatování o svých záležitostech.

Žena si všimla, že držím jejich nákupní vozík a bez slova si ho vzala.

Odešel jsem tedy zpět k autu a vlezl do kufru.

Přemýšlel jsem tam o všech zvláštních zkušenostech z poslední doby.

Když se zničehonic u restaurace, kde jsem seděl, objevili zpívající Etruskové a začali hrát „vychadíla náběreg Kaťuša“, řekl jsem, že jim nedám žádné peníze za něco tak strašnýho. Hned jsem se dozvěděl, že jsem zkurvenej Američan.

V baru na pláži mě vypeskovala číšnice, která přinesla vodu a já řek, že chci ještě pivo.“Příště mi to laskavě řekněte všechno najednou“ mě vyděsilo. Československý pinglové tohle dělávali, ale už víc jak dvacet let se mi to nestalo.

Když jsem chtěl, aby mi v hotelu vyměnili instalované drátěné koše za postele, dozvěděl jsem se, že „zítra“. Proti „zítra“ nic nemám, ale trval jsem na „dneska“. Etruskou hotelovou manažerku musela vyměnit brazilská přivandrovalkyně, aby se z „zítra“ stalo „dneska“.

Atakdál, atakpodobně pořád, každej den.

V kufru se začalo dělat vedro, jak jsem se bránil generalizaci a pokušením odeslat celý národ Etrusků do horoucích antických pekel.

A co když je to naopak? Co když už národ Etrusků ví, že Derer si o nich dávno myslí, že jsou z celýho spolku evropských prasat jediný skutečný prasata v mezinárodním vesmíru prezentovaná svým strašidelným ministerským předsedou?

Co když je to všechno jenom imunitní reakce organismu na vetřelce v kožichu, který nosí Etruskové na přelomu července a srpna?

Zatáhl jsem hlavu hlouběji do kufru, odolal pokušení zabouchnout za sebou dveře a začal meditovat o tom, odkud přijde další rána od imunitního systému degenerujicí Svaté říše římské.

Zaregistroval jsem další pohyb.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama