Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Silvestr v Riu

Muž se snaží strhnout ženě z ramena kabelku.
Žena se brání a dav jí pomáhá a banditi jsou biti a zahnáni.
Je Silvestr a na Copacabaně se vaří dva milióny lidí.
Nešel bych sem, známý mě pozvali.

Večírek začíná songem od AC DCHighway to Hell.
Prodírám se mezi lidmi k vodě. Jde to ztuha, lidí je moc.
Návštěvníci tohodle největšího mejdanu na světě si kolem svých pozic staví malé hradby z písku. Občas na to šlápnu a někdo mě okřikne.
Na zemí leží děti, opilci, feťáci, jídlo i pití. Do toho hraje hudba, o který jsem si myslel, že dávno zhynula.
Vesnickej metal. Napadá mě, že by Kabát měl udělat turné po Jižní Americe, tady je ten styl furt eště naživu.
Přistoupí ke mně muž. Drží mě za paži a říká, že je z Fortalezy. Postupně se na mě lepí tak, že na mě v podstatě visí. Sleduju jeho ruce, přesně na tomhle místě mě před lety přepadli a dali nůž na krk.
Chce se se mnou líbat.
Odstrčím ho a jak je vožralej, spadne někam mezi lidi a už ho nevidím.
Statisíce prodejců nabízí caipirinhu, whisky a pivo. Jedno si dám a poslouchám, jak to maj blbě nazvučený a jak hrajou Rage against the machine v brazilským folklórním provedení.
Vrátím se ke stánku, kde se usídlila naše skupinka.
Z neznámého důvodu všichni chlastaj, jako by jim šlo o život. Hnusná místní vodka teče po zemí, ženy se odvažují, nejdřív ty starší.
Černý dítě proběhlo.
Po chvíli vidím, že visí na starší ženě a rve jí kabelku z ramene. Žena odchází s cizím dítětem na zádech a křičí.
Někdo srazí dítě k zemi, ostatní po něm šlapou.
Začíná ohňostroj.
Hned vedle mě začíná bitka. Mladíci, jak se v Česku říká, posílení alkoholem, se na sebe vrhnou a drží se v nenávistném objetí.
Lidé prchají, rvačka se rozrůstá a prostor se uvolňuje. Jdu tedy tam a nikdo mě neobtěžuje. Aspoň si vydechnu, už mě to sevření davu tolik nebaví. Rváči se rozprchnou a po chvíli je vše jako dřív.
Dvacet čtyři tun výbušnin ozáří temnou oblohu. Z nějakého důvodu stojí vedle mě chlápek, který u toho ze všech sil vříská na vuvuzelu.
Těsně před koncem se snažím dostat z pláže pryč na chodník, protože vím, co bude následovat.
Dostanu se k zábraně, která odděluje nějakej prostor od jinýho prostoru.
Už vidim, že tlak roste. Vždycky si říkám, kurva u tohodle stačí jeden typ, kterýmu se udělá blbě a zemře tady stovka lidí.
U zábradlí stojí rodina. Muž se snaží přesvědčit ochranku, aby je pustila přes vymezenej prostor. Ochranka argumentuje, že to by pak chtěli všichni.
Nakonec přikývnou, že dítě teda jo. Divám se na ženu a vidím na její tváří Sofiinu volbu. Nakonec žádnou takovou volbu dělat nemusí. Říká logicky, že přece nenechá malý dítě tady v tomhle pekle někam odejít samo.
Je to takový aerodynamický stall. Nic se v kauze neděje, všichni čekají, co se stane.
Vezmu ženu do náruče a přehodim ji na druhou stranu. Za ní dítě. Odcházejí s ochrankou pryč.
Vidím, že u stánku, kde sídlí naše skupinka, se strhla bitka.
Vožralý černoši zaútočili na bílé otrokáře. Jeden dokonce předvádí Capoeiru.
Ochranka má práci, ale nestíhají.
Ženy ječí a vyklízejí pozice, po nich i muži.
Na místě se vytvoří zase krásný prostor, takže použiju svůj starej trik a jdu tam.
Černoch křičí a bije se do prsou.
Říkám si, jestli se celá ta tmavá masa hne, jsme v prdeli jak sláva indiánů.
„Vai tomar no cu, gringo,“ říká mi chlápek s nepříjemným agresivním xichtem.

„Vrať se kundy svý mámy, zmrde,“ říkám a mám zvláštní pocit, že mi z těch dvou miliónů lidí tady nerozumí vůbec nikdo.
„Cože, co to gringo říkal?“
„Nevím, ale bude to nejakej Rus, radši ho nech bejt.“
„chaa…“

Situace se neustále mění, přichází policie s pistolemi. Vidím reakci davu a říkám si, jaká je to moc a síla mít kus železa, ze kteryho může vyletět smrt velice rychle a nevyzpytatelně.
Celý se to tak nějak točí.
Najednou vidím, že začala bitka přímo mezi známejma. Kurva, děte s tim už do prdele, řikám si v duchu.
Otec nějaké ženy se snaží pěstmi napadnout kámoše. Ten si před chvíli dělal legraci z jeho dcery.
Marcel je skvělej, má ovšem jednu zvláštní vlastnost. Kamkoliv přijde, musí zadělat na nějakej problém.
Zklidňujeme dědýse, kterej křičí, že se s náma bude soudit.
Marcel je najednou pryč.
Přichází žena a říká, že když mě viděla mezi tou bitkou, přistála ji na ruce místní obří můra. Vyjekla prý tak příšerně, až okolní lidé propadli panice a začali někam utíkat.

Ale tady není kam.
Je to lidská megatekutina, je to celý jeden živej organismus, v kterym to vře a skřípe a jehož části nejsou nikdy úplně pod kontrolou.

Reklama

Svítá.
Světlo teď ukazuje veškerej bordel a sliz, kterej tady megaorganismus přes noc vytvořil.
Asi nejhezčí pohled je ten o muži, který spí v brance. Chtělo by se zakřičet gól.

Dvě  ženy se bijou.

Něco tak drsnýho jsem neviděl ani v televizi. Myslím, že jde o peníze.

Zaujal mě jejich styl.

Jako se hokejisti drží za dresy a volnou rukou pracujou, drží se ženy za vlasy a volnou rukou bijí tu druhou do hlavy včetně škrábání očí epoxidovými nehty.

Mám už dost tý dnešní role ochranky a samaritána, takže sedim a piju pivo a přemýšlím nad těmi všemi krásnými kecy, kterými se lidé v tomhle období častujou a když dopiju, objednám si další drink a sleduju rvačku, která se kolem mě už zase rozrůstá a přisedne si ke mě asi třicetiletá mulatka a já, jelikož jsem poučenej několika ženami, abych se s cizí ženou nespouštěl, řeknu, že ne, a ona se zasměje a nabídne mi bílou párty a to mě pobaví, že už mi zase někdo nabízí takový věci, takže dopiju, rozloučim se a jdu mezi odpadky a spícími pobudy směrem k vodě.

Vstoupil jsem do ní a moje mysl se roztekla všude okolo.

Během jedný krátkodlouhý chvíle jsem věděl o životě všechno.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama