Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Sen o Respektu

Stojim na starym fotbalovym hrišti a zírám před sebe. Hřiště je oddělený remízkem od dalšího hřiště, kde stojí starej dům. Z oken vlajou vylomený okenice. Vim, že to je redakce Respektu. Du a táhnu roli papíru. Je směšně krátká. V dálce přede mnou motá stejnou roli Ross Hedvicek. Má jí přes obě hřiště. Já mám slabou čtvrtku toho co von. Koukám na barák a mám strach, že mě z okna uvidí Marek Švehla a zjistí, že sem úplně neschopnej! Ani papír nejsem schopnej pořádně natáhnout!

Přes trávník rychle přechází Adam Javůrek a zakopne vo mojí roli papíru.

"Kerej blbec to sem dává!"

Chci říct, že já, ale můj pokus zanikne v rachotu nízko letícího letadla.

Reklama

Kouknu nahoru. Honza Vurbs mi mává z kokpitu izraelský stihačky.

Kouknu na barák a vidim, že ze dveří právě vychází Jáchym Topol.

"Du plavat do Podolí! řiká a mizí mi z očí.

Začíná mi to bejt všechno podezřelý.

Otočim hlavu zpátky směrem k hřišti. Stojí tam pan Marek.

"Až budete rodit, nakreslete si mandalu!" řiká.

"JÁ NECHCI RODIT!"

Vlasta jen pokrčí rameny.

Před dveřmi domu stojí pani Hrindová.

"Museli sme vás vyrazit z ODS!"

"Já se zbláznim, a proč?!"

"Neumíte ani pořádně natáhnout roli papíru!"

Kouknu zpátky na hřiště. Z druhýho konce běží Anonym. Jeho xicht vypadá jako kdyby měl přes něj nataženou punčochu, ale přitom jí evidentně nataženou nemá.

"Ty svině komunistická!" křičí na mě.

Cestou se zamotá do Rossovy role papíru, upadne a začne se tam zmítat.

V dálce se objeví černá limuzína. Zastaví přímo u mě.

"Takhle tedy ne," řiká ON a uhladí si knír a kývá významně prstem.

Okýnko jede nahoru a já se v odrazu neprůstřelnýho skla dívám sám na sebe. Připadá mi něco divný. Ale nevim co to je. V odraženym obrazu vidim taky v dálce Rosse, jak mlátí ňáký mladý komunisty.

Limuzína odjede a ze dveří baráku vychází kníže. Vůbec si mě nevšímá.

Miloš Čermák mi podává baťoh. Kouknu dovnitř. Digitální foťák, videokamera, počítač, mobil…

Pustim si kameru na wiev/edit. Vidim, jak mi Jáchym Topol krade v Podolí baťoh! NEUVĚŘITELNÝ!

"To by se ti v New Yorku nemohlo stát," řiká David Grossmann.

Vlezu konečně do baráku. Hned v první místnosti sedí Tom a Petr. Chovaj se tam jako Tom a Jerry.

V prvnim patře je kantýna.

Sedí tam Petr Behenský a rozčiluje se, že maj drahý mlíko a u toho si čte časopis. Kateřina Kadlecová de okolo a přes rameno sleduje, co si Petr čte. Zjišťuje, že si čte časopis pro dívky. Snaží se mu ho vytrhnout z ruky. Petr křičí, že to už snad neni možný.

V druhym patře sedí Petr Staníček a ptá se mě, jestli bych mu neporadil ňákej dobrej verš. Zavzpomínám na dětství.

"Tak třeba, pojedeme na týden, vrátíme se za týden."

Petr Staníček na mě ohromeně zírá.

Konečně sem úplně nahoře. Cestou mi eště Lukáš Jelínek chce prodat nejnovější hru "Robinson na Linuxu."

"ÁAa, dobrý den, tak to ste vy na ten konkurs?"

"No..hmm."

"Ale jak se tak na vás dívám, máte jenom čtyři prsty, to byste asi nezvládnul, psát dobře."

"Já to zvládnu, NEBOJTE SE!"

"A zvládnul byste i toho šéfredaktora?"

"Jasně, já mám s reaktorama dlouhodobý zkušenosti, to u nás ve Spring…." zarazim se…, co sem to řek! A jakto, že mám vlastně jenom čtyři prsty.

"Tak jo, tak my vám to teda dáme."

Vyndám si plechovku piva, z kapsy mi při tom vypadne kus radioaktivního kovu, sednu za stůl a přemejšlim, co bych měl udělat jako první, v týhle nový funkci.

Nic mě nenapadá. Zvednu telefon. Snad Vočko bude něco vědět.

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama