Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Pussy riot v mužských sprchách

V prvním díle věnovaném Pussy Riot jsem požádal pana Dědu Mráze o vánoční dárek a prezident Putin už odpověděl. V druhém díle bych rád zameditoval o tom, jak je důležitý nabořit statičnost.

Pánské sprchy v největším pražském plaveckém stadiónu Podolí v Praze.

Už jsem jednou o tom psal, ale neřekl jsem to hlavní.

To místo je pustina lidských duší, pustina snů jak z Inception. Chodim tam víc jak třicet let a to místo má v mym mozku vyhrazenej prostor někde mezi vesmírnym prázdnem a smyslovou pouští.

Reklama

Viděl jsem statisíce pustých nahých mužských těl.

Pohled na nahé mužské tělo ve mě vyvolává pocity jak žiletky…a v tom mužským těle je tma…v upřeném pohledu teplouše je výzva….Když mi známý český herec nabídne, že mi ho vyhoní, dívám se do země.

„Hele, vole, jak mrdali na hajzlu, bylo to slyšet až sem.“

Muži heterozlatých řetězů a velkých břich. Muži, uzi…někdy se mi ty jejich obrazy zamíchaj do zvratků na kachlíkách.

Chci, abyste si představili ten největší hnus, jakej znáte. Někdy ho přestříkaj vodou a někdy spermatem.

Proč tam teda chodíš? Nevim…něco mě tam baví…

Nějakej životní sliz, něco nejhnusnějšího v životě muže.

Šeptání malých českých gangsterů, zkurvenejch kmotříků bojících se odposlechů, odráží vůně rozpálenýho potrubí a ty jejich hleny z nich tečou na podlahu, kde leží muž fakír, který si dává nohu za záda.

Fuckir.

Dítě dovlečené do páry ortodoxním mužem pláče. Muž ho drží, aby nemohlo odejít. V páře je k tomu všemu hnusu ještě vedro. Mlha a tiché úpění mužských těl ve stínové mezihře od industriálního básníka.

Dítě vříská hrůzou.

Muž v rohu si strčí prst do prdele a podřimuje.

Je ticho.

Už pětatřicet let je tam ticho a statično.

Už pětatřicet let je tam smrad a hovna namazaný po podlaze od posranejch básníků.

Stojim pod sprchou.

Pustina se mi roztahuje od pravého nekonečna k levému tak, jako vždycky.

Všechno je uniformě šedý.

Všechno už je a furt bude zkurvený, šedý, tělový, definitivně umakartový.

Cejtim, jak mi tečou po tvářích slzy…ne, nejsem patetickej, stojím nahej pod sprchou, ze který nepravidelně stříkaj slzy a ty slzy pak padaj od temene hlavy přes tělo na dlaždičky.

Každá ta slza vydá dunivej zvuk…jako vždycky.

Nic nečekám.

S tímhle chcípnu.

……

Do tohodle vstupuje trojice dívek.

Divám se na ně přes slzy, který teď vyjímečně tečou proudem.

Je to jako kdyby byl váš šedivej život na zip, ale ten zip by se objevil jenom jednou.

Trojice v bikinách rozepíná svou chůzí napříč šedivou stěnu života v pánských sprchách a v pustině začínají velkou rychlostí rašit palmy a v rozepnutý čáře zipu je vidět slunce.

Moje slzy dělají dum, dum, dum.

Jedna má bílý bikyny a černý brejle, druhá barevný a třetí pomalu drží směr. Rozepnuly ten zip a vlezly do mužský páry v mužskejch sprchách.

Statičnost pustiny zakolísala.

Vstoupil jsem za nima.

V přední místnosti se tísnili muži.

Z malý místnosti vzadu jsem slyšel hlasy žen.

Nahý muž.

Prošel jsem zaplněnou přední místností a vstoupil k ženám. Neměl jsem na sobě nic a ony měly všechno. Cejtil jsem, že to, jak rozeply pustinu života, musí mít zásadní význam.

Posadil jsem se vedle nich.

V místnůstce byli další dva muži.

„Jak je to možný, že vás sem pustili?“

Cha, jaký pustili. Není tady nikdo, kdo by někoho někam pouštěl! Nikde tady není napsáno…ženám v bikinách vstup zakázán do mužských sprch a parné lázně.

Byl to zbytečnej dotaz. Nesnášim zbytečný věty.

Holky seděly kolem mě.

„Jak vás to napadlo?“

„Nechtěly jsme se dívat, jak budem vypadat za dvacet let.“

„No jo, ale tady se díváte na něco o moc horšího.“

„Nám to nevadí.“

Chvíli bylo ticho.

Ta v bilejch bikinách seděla s nohama u sebe. Druhá se občas zasmála. Ta třetí mluvila.

„A chodíte sem často?“

„Jasně, každej den.“

V druhý místnosti mužů bylo ticho pořád. Zjevně všichni napínali uši, co se děje s dívkami a ženami a vůbec tou barvou, která vstoupila po desetiletích popela mezi nás, statické muže.

Jeden ze dvou odvážlivců, co seděli se mnou a se ženami, se rozhodl zacvičit si a začal dělat dřepy.

Na okamžik se v přetopený místnosti objevil mráz, ale hned zmizel pod nánosem chichotání.

Muž zhnuseně odešel.

Já jsem si odnesl nejlepší krátký film svýho života.

„Neměly byste se taky svlíknout…jsme tady všichni nahý…,“pokusil jsem se o vtip.

Čekal jsem fuck off, ale dostal jsem jen, že ne, že je to nezajímá.

V malý komoře mužských utrpení jsem nalezl zahradu rajských potěšení.

Místnost se zatáhla barevnými hlasy žen a jejich oči se občas stydlivě klopily k zemi a občas vzdorně sledovaly ty moje.

„Co myslíte, mohl bych já jít takhle do vašich sprch a do páry…?“

„By na tebe zavolaly ochranku.“

Do barevný palety na pozadí šedivýho pekla se zamíchal gender. V Česku si budeme všichni rovni, až na mě v Podolí v ženskejch sprchách nezavolaj ochranku.

Vstal jsem a díval se na tyhle pussy riot.

„Tak se mějte dobře.“

„Nashledanou,“ řekla jedna.

„Ahoj,“ řekla druhá.

Cejtil jsem, že se ta statičnost bortí.

Systém se hroutil a trhal zip, o kterým jsem mluvil dřív, tak, aby už znova nešel zapnout.

Šel jsem po schodech ven, jak těch pětatřicet let vždycky.

Chtěl bych říct, že miluju lidi, který narušej statičnost a neměnnou zkurvenou nehybnost tak, že to nejde vrátit zpátky.

Miluju pussy riot v pánských sprchách…a samozřejmě v kostele a nebo kdekoliv jinde.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama