Holčička toho mnoho o Světě nevěděla. Svět říkala hlubokému lesu za městem, o kterém ve škole slyšela, že v noci jsou nad korunami stromů vidět světla a do křiku nočních ptáků se mísí jiné zvuky o kterých nikdo nechtěl mluvit, nejspíš proto, že o nich nic nevěděl a nebo možná z nějakého jiného důvodu, možná ze strachu.
Říkala tomu Svět, protože ten pravý svět, kde žila, nebyl ani zdaleka tak zajímavý a plný napětí.
Ráno v sedum vstát, do školy, hodiny matematiky, fyziky, chemie, dějepisu…ta nezáživnost z těch předmětů jen tak kapala na lino základní školy v provinčním městě.
Měla ráda zpěv, připomínalo ji to zpěv ptáků, kreslení…to měla ráda jen tak… a potom měla moc ráda cizí jazyky: angličtinu, španělštinu a francouzštinu, připomínalo ji to jiné světy, jiná, záhadami zahalená místa. Když v noci usínala nad mapou Španělska, viděla, kde žijí vlci, kde se pasou horský koně, viděla delfíny u pobřeží Francie a obrovské opuštěné hrady, pravěká kamenná sídla, která zbyla do dnešních časů po vládcích Anglie.
Dlouho nemohla usnout a představovala si, jak se jako mladá dáma jednou do těchto míst podívá a uvidí všechno na vlastní oči.
Probudila se zase v sedum…snídaně…ACH NE, zase do ty blbý školy.
Tělo se viditelně bránilo tomu odejít a znovu zasednout do lavice. Poslouchat smutný výklad učitelky o které všichni věděli, že se rozvádí, že ji opustil manžel a ona zůstala sama s dvouletým děckem.
Holčičce bylo paní učitelky trochu líto, ale byla ji víceméně úplně ukradená.
Všichni maj přece svoje problémy.
Co kdybych tam nešla, napadlo ji najednou.
Podívala se směrem k matce. Ta se právě o něčem dohadovala s otcem, který se chystal do práce.
Na tváří měl svůj typický nenávistný výraz jako každý den kromě pátku a soboty.
"A odnes to smetí a kup cestou domů květák!"
"Už zase! Zase ty ÚKOLY, každej den mi nadělíš sto úkolů!!!"
"Prosimtě, nech toho, to jsou maličkosti…a co ti to udělá, jen to vemeš sebou!"
Holčička smutně sledovala rozhádaný rodiče.
V ruce držela chléb namazaný medem.
Vyklouznul ji z ruky.
Holčička viděla jak zpomaleně padá a ve vzduchu se otáčí.
Během letu, kdy bylo vidět med kapající z otáčejícího se krajíce, udělala holčička asi svoje nejlepší rozhodnutí.
Když se med rozplácnul na beton kuchyně, holčička už stála vedle stolu.
"Ukliď to, JÉÉÉ, ty seš nešikovná, to není možný!"
"Nezlob se mami, já to uklidím."
"Nojo…"
Vzala Rolničku, jak říkala svýmu stříbrnýmu kolu, a vyjela ze dvora.
Místo doprava směrem k náměstí však tentokrát zatočila doleva směrem k silnici, která vedla k šraňkám a dál už viděla vysoké stromy.
Holčička se zastavila. Vzpomínala na všechno, co o Světě slyšela, ale nic z toho ji neodradilo od toho, aby sešlápla pedály a vjela po lesní cestě do šumícího lesa.
Najednou uslyšela jednotvárný zvuk, jako kdyby někdo plácal do vody pádlem.
Přibližovalo se to.
Přicházelo to směrem od zatáčky.
Holčička seskočila z kola, opřela ho o strom a schovala se za křoví.
Spoza zatáčky se vynořila obrovská lidská postava.
Holčička lapala po dechu. Netušila, že první dobrodružství zažije hned tak brzy!
Obr v béžových trenkách supěl po cestě směrem z lesa ven.
Doteky obrovských podrážek o asfalt vyvolávaly dojem plácání pádlem.
Měl holou hlavu a po skráni mu stékal pot.
Vytetovaná hvězda na pravém lýtku vyvolala v holčičce hrůzu. Tetování dosud viděla jen na vražedně vypadajících existencích z nočního městského parku.
Třásla se tak, že se ji začlo špatně dýchat.
Obr přeběhnul, ale po pár metrech se zastavil a začal se kolem sebe nenápadně rozhlížet.
V holčičce by se krve nedořezal.
Najednou začal poskakovat na patách.
Holčičce se udělal na obličeji otazník.
Obr skákal dál na místě a u toho vykřikoval slova, jaká používá tatínek, když přijde z práce.
Naštěstí holčička ta slova znala.
Obr při výskocích začal zběsile šermovat rukama a plácat se do hlavy.
Pomyslela si, že to je Obr Šílenec…určitě ji zabije a sní!
"Komáři zasraný," vykřikoval obr a skákal u toho na patách.
Najednou se vrhnul směrem kde holčička stála.
Omdlela.
Po chvíli se probrala a viděla, že obr trhá listy keře, kde byla schovaná a za kterým teď ležela v polomdlobách.
"Hurá, je to Obr Vegetarián!"
Obr zmizel za neustálého plácání kolem sebe na druhé straně cesty. Slyšela jen tlumené nadávky.
Potom ho viděla, jak se vynořil z křoví a podíval se nahoru na letní oblohu, pohledem zavadil o její kolo…v holčičce se udělala malá duše.
Nevypadalo to ale, že by kolo udělalo na lesního blázna jakýkoliv dojem.
Rozběhl se a za chvíli bylo slyšet jenom jak se vzdaluje plácání pádel.
Holčička si sedla na kolo, ale potom z něho zase slezla.
Nebude lepší, když půjdu pěšky, napadlo ji.
Opřela kolo znovu o strom a vykročila z lesní cesty a když se větve nízkých smrčků, co rostou dvacet metrů od cesty a tvoří přirozené první patro, pod obrovskými korunami starých smrků, borovic a dubů, když se tedy ty větve zavřely, jedině malé stříbrné kolo opřené o strom připomínalo to, co se tady před chvíli stalo.
A holčička mířila do Světa.
Co ji tam asi čeká?
Pokračování bude publikováno každý čtvrtek v 8:00. Přeci jen, je to astrálně magický, až guruální, čas.
