Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Proč je v lese kolo – Vrátit se

Vrátil jsem se ze záchodu. Seděla tam jak hromádka neštěstí a upíjela moje pivo. Už to nebyla žádná holčička. Byla to mladá žena.Jak se asi jmenuje, napadlo mě.

V Česku se stejně každej jmenuje Tereza, nebo Martina, případně Agatha
nebo Dafne, tahle se určitě bude jmenovat Jana nebo Václava.

Možná Lenka,Michaela,Dana,Gábina,Marta,Lucie,Madla, Vlaďka nebo Evelina?Že by Štěpánka? A co třeba Středa? Žádnej jinej pracovní den se stejně ženě dát nedá…ale zase ty dva volný dny, ty jo. Genderově je to snad teda dobře.

"Jak se jmenuješ, zeptal jsem se přímo."

Reklama

"Jmenuju se Nicol, nevim proč mi rodiče dali tak blbý jméno. Asi chtěli mít něco fakt unikátního."

"Nicol? Hm," to už jsem někde slyšel…

"Tak co, pomůžeš mi vrátit se?"

"Sakra, makám na tom!"

Dívala se na mě najednou překvapeně.

Všimnul jsem si, že se objevilo ticho a obličeje se otočily ke mně. Vzápětí zavládnul zase normální mumraj.

Jak to udělám. Mám ji snad koupit lístek na první boeing co letí do Evropy? Nebo lodí, to je ale dražší a trvá to dva tejdny.

To ne.

Ach jo, to je zase peklo, to je zase problém. Začal jsem lamentovat.

"Grandži(big man), co tady zase smrdíš s těma doutníkama, to je zase Macumba."

Dudu už je zase vožralej, sakra…a co to má s tou Macumbou??

"No, Macumba jsou levný doutníky, ten smrad z těch tvejch cigár,
to je Macumba. To je božstvo, před kterým se třese i ďábel…hehehe."

Dudu strávil v týhle hospodě třicet pět let a protuhnul v ní do ruda.

Teď jsem si vzpomněl na svíčky u cesty, bílý květy růží na pláži
a láhve koňaku u silnice. Lidi řikaj, že do druhýho dne tam nic není…

"No jo."

Otočil jsem se.

Nicol se bavila se skupinou mladejch lidí. Asi studenti z místní university.

Tak jo, tak ji teda pošlu domů. Je to přece tak lehký…

"To si nemysli, nikdy odsuď nepustíme jen tak novou duši."

Trhnul jsem hlavou.

Na druhý straně, hned u obrovskýho množství bas s pivem seděl starej černoch v nátělníku, trenkách a plážovejch keckách.

"Cože?!"

"Nezvyšuj hlas a poslouchej staršího, když ti chce něco říct, čemu nerozumíš."

Sklopil jsem hlavu, sednul si a poslouchal.

"Tohle místo…, ty sis myslel, že to je normální město, ale
to není. Neříkám, že tu straší, ale věci jsou tady trochu…eh,
relativnější, než tam u vás v Gringově."

Zvednul jsem hlavu.

Zapálil si cigáro a pokračoval.

"Tebe už dávno mám. Jseš chycenej. Obchod s tvym tebou už se uzavřel a kontrakt je dávno podepsanej. Pro mě jseš už vysátej. Nezajímáš mě." "Ale ona…,"ohlýdnul se přes rameno…"ona je novej byznys, chápeš to. To je to, co se počítá nejvíc."

Nechápal jsem ho. Nechápal jsem, vo čem mluví. Co to tady říká za nesmysly!

"Chci, aby se mohla vrátit," řek jsem se sklopenejma očima.

Zakroutil hlavou a napil se. "Nesmysl."

"Pustíš ji domů. Já to chci! Tady se nedočkáš mojí krve, jestli ji nepustíš!"

"Cha, ty už v sobě stejně žádnou krev nemáš!"

"Tak dělej, chci aby se mohla vrátit!" Začínal jsem se červenat.

Díval se na mě.

"OK, ale to bude znamenat, že ty už nikdy žádnou novou krev nedostaneš."

"Co to je za blbost?"

"Staneš se místním stínem, postavou z plakátů, tělem bez duše.
Budeš chodit a lidi si před tebou budou plivat na zem. Všichni tě budou
nenávidět."

Premejšlel jsem na tim. Neznělo to moc dobře.

Kouknul jsem na Nicol. Krásně se smála, vypadala, že se dobře baví.

Přece bych ji tady nenechal, když chce domu k rodičům!

Zvednul jsem se

"Dobře, tak platí!"

Usmál se.

"Počkej, neni to tak jednoduchý. Musíš mi slíbit, že to bude v každým případě výměna. Jeden za jednoho."

To jsem nechápal. Chtěl jsem ale rychle vyřešit problém a dostat Nicol domů.

"Jasně, jasně…"

Chytnul mi ruku  za předloktí.

"Takže to platí?"

"Jasně…"

Zase se usmál.

"Tak jo, můžeš ji to jít říct."

Vstal jsem ze židle a došel ke skupince mladejch lidí.

"Dohodnul jsem to, můžeš jít."

"Počkej…,"lehce mě odstrčila a pokračovala v debatě s mladíkem, kterej měl na krku pověšenou kytaru.

Podíval jsem se na něj s neskrývanou nenávistí.

"Dělej, poď. Je to domluvený!"

"NECH MĚ!"

Překvapeně jsem se zaklonil.

"Co děláš za vlny, gringo. Nech ji bejt!"

"Di do háje carioco pitomej, nic nechápeš."

Skupinka mladíků vstala.

"Nechte ho, já to vyřídím," řekla Nicol najednou. Ucejtil jsem její ruku na rameni.

"Víš, já už se nechci vrátit."

"COŽE?!"

"No, slyšel si dobře, už tam nechci. Chtěla jsem, ale teď si říkám, že už by mě tam nikdo nepochopil.Sám si to říkal."

To jsem musel uznat.

"ALE, sakra! Teď jsem to dohod!"

"Seš šikovnej," řekla a pohladila mě po tváří. "Nějak se vymluvíš." A dala mi pusu.

Zůstal jsem sedět v předklonu.

Nicol se vrátila do společnosti. Všimnul jsem si, že ten nejmíň sympatickej ji vzal kolem ramen.

Vůbec ji to NEVADILO.

Chvíli jsem jen tak dýchal.

Potom jsem se otočil a vrátil se k dědovi.

"Tak co?"

"No, tak nic, tak prej tady zůstane."

"Počkej, zůstane tady?"

"No jo."

"Takže, TY SE MUSÍŠ VRÁTIT!

"COŽE!"

"Ty si nepamatuješ tu výměnu? Dohodli jsme se…,"řek, usmál se a napil se piva.

Překvapením mi spadla brada. Ušil na mě boudu! Neskutečný!

"Hele, nešlo by to ňák…?"

"Ne, fakt sorry. Ted už ti to mužů říct. Zabíráš tady místo. Už mi k ničemu nejsi.  Ty už si mi vlastně všechno dal, ale ona ne… Ji to teprve čeká."

"A co když nebudu souhlasit!!!"

"Tak ji běž říct, ať se vrátí domů."

Ohlýdnul jsem se. Viděl jsem, že je šťastná. Bylo to nad slunce jasnější, že její tvář vyzařuje štěstí.Přišlo mi úplně blbý, teď jít za ní a začít ji přemlouvat, aby udělala to, na čem jsme se původně dohodli.

Úplně stejně blbý mi přišlo zkoušet něco na starýho.

Díval jsem se kolem, jako bych čekal od známejch z bufáče pomoc. Ale věděl jsem najednou zřetelně, že se ničeho nedočkám.

Obličeje se kutálely po zdi bufetu a ze zářivek šlo úplně blbý bílý světlo. Zvednul jsem se, že ji půjdu přemluvit….a sednul si zpátky.

Bylo hrozně těžký si to připustit. Bylo to to nejhorší, co jsem v životě zatim zažil.

Díval jsem se okolo a snažil se něčeho chytit, ale nikde nic nebylo.

Musel jsem to přijmout, jinak bych to nedokázal vyslovit.

Vrátit se. Vrátit se domů.

Podíval jsem se eště jednou na Nicol.

Stálo to za to?

Potkám ji snad ještě někdy? A poznám ji? Asi ne.Už teď jsem měl dojem, že ji nepoznávám.

Měnila se mi úplně před očima.

A tak jsem je zavřel a…, a vrátil jsem se.

 

Co se dál stalo s Nicol? Jak vypadá po letech. A není možný, že je ji nebezpečí dál v patách? Určitě by to šlo řict, ale to už je přece jiná kniha.

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama