Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Proč je v lese kolo – Setkání s orlem

Odhrnula větve a před ni se objevily kmeny stromů, mezi kterými prokukovalo slunce. Vklouzla dovnitř a větve se za ni vrátily na své původní místo, což vypadalo, že se za holčičkou zavřely dveře.
Ohlédla se a skrz větve uviděla modré nebe nad loukou a odrazy světla, které vrhala Rolnička zaparkovaná u stromu.
Zamyslela se.
Nepřicházím o něco?Nemůže se mi něco stát? Ovšem, byla odhodlaná. Odhodlanost a myšlenka na plnění slibů, i kdyby to byly sliby dané jenom sobě, ji vrátily zpět do reality. Vykročila do hvozdu, přeskočila potůček a byla tam.

Byla tam, kde chtěla.

V lese, o kterém se říká, že tam lidská moc nemá
valnou sílu a kde se v noci objevují světla a přes den zní z korun
stromů hlasitý smích.

"Kdo se může v lese smát na stromě?" přemýšlela nahlas, když se nořila hlouběji do šera lesa.

Reklama

"Že by to byl ten obr?"

"Spadnul ze stromu…asi…a běžel do nemocnice!"

To, že vyřešila odkud pochází obr, ji dodalo sílu a odvahu.

Obři přece žijou na stromech!

Všechno dokážu, napadlo ji.

Přestala vnímat čas. Kráčela rychlým krokem po lesní pěšině tak,
aby ji slunce , které probleskávalo skrz velké koruny stromů, pořád
svítilo do obličeje.

Najednou uslyšela výkřik. Spiš výskřek.

Leknutím se jí sevřela hruď.

Výkřik se ozval znova a po něm silné lámání větví.

Holčička si zavřela oči.

NEEE! Další obr, padá ze stromu.

Kdyby teď tady měla Rolničku, ujela by mu!

Takhle vnímala situaci jenom sluchem.

Velké tělo se prodíralo z koruny stromů směrem dolů na mýtinu, před kterou se holčička třásla.

Uslyšela už poslední prasknutí a potom dopad něčeho velikého na zem.

Ozval se znova dlouhý výkřik, při kterém se holčičce začla točit hlava.

Ale k čemu je strach, když nechceme vidět jeho příčinu? Pomalu otevřela obě oči.

Ta podívaná ji přinutila chytit se za nos, aby zjistila, že nespí.

Na mýtině, přímo tváří v tvář dítěti stál obrovský orel. Křídla měl ještě roztažená a ze zahnutého zobáku mu vyšel další výkřik.

Orel byl několikrát větší a úkosem, tak jako většina ptáků, si holčičku prohlížel.

Stáli tam chvíli proti sobě.

Orel se ohlížel, jakoby hledal něco k snědku, ale pořád ji sledoval bočním pohledem.

Nastala klasická trapná chvíle ticha.

"Mám úkol!"

"Já mám taky domácí úkoly" řekla potichu.

"Ale neeeee, jako že mám DŮLEŽITEJ úkol!

"Aha, a co….jak…"

"Musím nějakejm lidem ukázat, kde založit město, ale nevim pořádně, jak na to!"

"No…hm…"

"Nevíš dítě, jak se to dělá?"

Holčička si neuvědomovala, že by se ve škole učili, jak se zakládají města.Orelaholcicka.jpg

Pomalu zakroutila hlavou.

Orel se k ní přiblížil. Vypadalo to, že jelikož holčička neví,
jak se zakládají města, skončí její cesta dřív, než pořádně začala.

"Tak poď aspoň se mnou, není to daleko!" řekl orel a podal dítěti pařát.

"Já nemusím chodit s někým za…pařát, půjdu sama!"

Orel se znova na dítě úkosem podíval a potom se beze slova začal kolíbat směrem za svým posláním a holčička za ním.

Všimla si, že stromy se změnily a začalo bejt větší teplo.

Postupně se stromy zmenšovaly a slunce už pálilo přímo do tváře.

"Eště, že tady není maminka, určitě by chtěla abych si natřela obličej páchnoucím krémem."

 

 Pokračování bude publikováno každý čtvrtek v 8:00. Přeci jen, je to astrálně magický, až guruální, čas.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama