I ve tmě uviděla obrysy stromu, který se větvemi opíral o kolmou skálu.
Nemůžu přece přenocovat jen tak na zemi, kdo ví, co tady žije.
Vyskočila na nejnižší větev a povedlo se ji zachytit se nohama. Visela teď jako lenochod.
Vzpomněla si na pana učitele tělocviku. Jak ten je trápil! Teď se ji ale možná výcvik hodil.
Švihla tělem jako na hrazdě a podařilo se ji zachytit další větve.
Pomalu tak vystoupala do vyšších pater stromu a tam si našla místo, kde se kmen rozšiřoval do několika mohutných větví.
Dalo se tam docela dobře sedoležet.
Dívala se na hvězdy.
Připadaly ji nejkrásnější.
Usmívala se. Možná chvíli spala.
Přesto, koutkem oka zaregistrovala světlo. Podívala se tím směrem. Na temném stínu hory se objevilo světýlko. A hned za nim další, a další.
Zdálo se, že světýlka si na hoře hrajou. Tančily a poskakovaly jako svatojánské mušky.
Uvědomila si, že zvuky noci pomalu ustaly. Všude bylo najednou ticho. Jakoby všechno živé přestalo informovat o svém životě.
Přitiskla se ke stromu.
Světýlka pořád tancovaly po vrcholu hory. Dokonce se zdálo, že i vítr přestal foukat. Že by se i vítr těch světýlek bál?! Jako už poněkolikáté, musela znova hodnotit, jestli to byl dobrej krok, do toho světa.
Světýlka se nahoře na hoře zastavily.
Vypadalo to, jako by se radily.
Potom začaly pomalu sestupovat dolů. Přitiskla se ještě víc. Srdce ji bušilo úplně nahlas. Světla přistála za silné zvukové kulisy asi padesát metrů od stromu, na kterém seděla. Kdyz se kouř rozptýlil, uviděla tři muže oblečené do dlouhých hnědých roztrhaných plášťů, sedící na zemi.
Jeden z nich držel v ruce oheň, který bez okolků položil na zem.
Beze slova si zapálili dýmky a chvíli bylo ticho. Oheň nebylo vůbec slyšet, vypadalo to jako oheň, co maj Američani v krbu "jako."
"No jo, měl jsem to v plánu, ale hnula se Cassiopea, a tak jsem musel ty plány změnit.
"A spravils to?"
"Jo, nakonec jo, ale musel jsem zavolat pomoc z technickýho supportu, Cassiopeou se prohnala kometa, bylo to celý rozházený."
"To si dovedu představit, to muselo bejt peklo."
"Eště že máme na starost tuhle část vesmíru…slyšeli jste, co se včera stalo na Severní klenbě?"
"Něco jsem slyšel, ale nevěnoval jsem tomu pozornost."
"Představ si, že by ti ve stejnym okamžiku kleknul Velkej vůz a do korby by se ti nasypaly Kuřátka. Představ si to, vyndavat jedno po druhym a dávat je zpátky!"
"Peklo, chudáci kolegové ze Severní klenby."
"Dělali na tom CELEJ DEN!"
Zatimco se dva muži živě bavili, třetí muž mlčel a upřeně zíral do ohně, občas potáhnul z fajfky.
"Jacku, nebuď smutnej!"
"Ja nejsem smutnej, přemejšlim."
"A vo čem?"
"Jen tak, vo ničem…ta práce už mě nebaví."
"Koho by bavila, ale něco musíš dělat, přece nechceš krást!"
"To nechci, ale třeba bych se moh živit jinak."
"Dyk nic jinýho, než se starat vo hvězdy neumíš! Myslíš, že bys dostal takhle dobře placenou práci někde jinde? Představ si svůj životopis!"
Jack jenom pokejval hlavou.
Chtělo se ji na záchod. Už delší dobu. Mohla se v klidu vyčůrat, než se Hvězdáři objevili.
Teď ale tiskla nohy k sobě stejně, jako tělo ke stromu.
"Budeš snad dělat ňákýho manažera za pár stovek tisíc měsíčně!?"
"No, ja vim, prachy nebudou…, ale vodpadne ten stres."
Nevydržela to. Musela to pustit.
"A navíc, peníze…"
"Slyšíte to!"
Muži vyskočili od ohně jako na povel.
"Nikdy tady netekla voda, co to je!?"
Jack zvednul ruku a z prstu mu vytrysknul proud čirého bilého světla.
Všichni tři se dívali na holčičku, jak se tiskne ke kmeni stromu.
"Já se zbláznim, kde se tady vzal člověk!?"
"Víš jaký jsou směrnice. Neni možný lidi nechat zjistit, že to s těma hvězdama je domluvený!"
"Musíme ji zabít"
Cítila jak ji světlo zvedlo do náruče a za chvíli stála uprostřed kruhu, který vymezovali muži v dlouhých roztrhaných pláštích.
Bála se jim podívat do očí. Jejich oči svítili jako hvězdy.
"Je nám to lito, máme směrnice."
Schoulila se na bobek. Její cesta teda končí. Vzpomněla si na maminku. Na tatínka. Zuby ji začaly samy drkotat.
Muži natáhli pravice a ukazováčkem zamířili na dítě ve svém středu.
Pokračování je publikováno každý čtvrtek v 8:00.
