Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Předbíhání

Popsal sem příběh, kterej se mi v neděli stal. Potom sem se rozhod, že to sem nedám. V pondělí sem si přečet v Minulém týdnu(Respekt č.49), že se něco podobnýho stalo v Česku. Dva předbíhající lyžaři zmlátili třetího, kterej je vokřiknul, aby nepředbíhali. Tak sem se rozhod, že to sem dám.  

Stojim ve frontě na policajty už hodinu, poté co sem vystál hodinu na check-in. Všeobecná stávková hladina pozemního personálu letiště je vidět na délce fronty.

Snažim se duchovně oprošťovat ode všeho…

Stojim.

Reklama

Najednou za sebou zaregistruju divný pohyby. Dva Francouzi si povídaj úplně náhodně poblíž fronty, jejíž konec neni vidět.

Pozvolna se slizce vsakujou do fronty za mě.

Jeden, ten v růžový košili, jakoby odskočí k stánku s kravinama a vrátí se už normálně do řady, vypadá to, že tady stojí už hodinu, jako my všichni.

Druhej, co má jen nátělník, aby mu byly vidět svaly, se jakoby zajímá vo to, co za pitomosti ten růžovej v krámu viděl.

Plyšový netopejry ve fotbalovejch dresech, nic jinýho tam nemaj…řikám si.

Hlavou mi začne blejskat moje minulost v řadách. Stál sem v nich docela velkou část života a vždycky sem to viděl. Lidi, který maj pocit, že sou něco víc než my ostatní, co normálně stojíme ve frontě.

Čekával sem i třeba dvě hodiny, aby mě ňákej vlek vytáhnul na kopec – míval sem prostě rád lyžování. Vždyky mě fascinovali šikovní sympaťáci, který se úplně přirozeně dokázali vsáknout do davu těsně před poslední ohrádkou.

Pak už to bylo všude. Ve frontě v hotelu, ve frontě na melouny, ve frontě na cokoliv. Viděl sem to znovu a znovu.

Jednou ječící ženská v hotelu, kterou musel ihned recepční začít chlácholit a nás ostatní co neječíme, nechat čekat, podruhý solidní businessman, jehož čas na letišti byl pravděpodobně dražší než můj. A dražší než všech lidí za mnou. Furt dokola.

A tak mi to všechno proběhlo hlavou, počkal sem si, jestli zareagujou lidi, před který se chlapi vsákli a když se nic nedělo, otočil sem se.

"Proč nejdete do řady?"

"Kník, blé, mesié, šanzelizé, depardié…"

"Proč nejdete do řady, jako tady všichni lidi?"

"Ale naše letadlo za chvíli odlétá."

To neměl růžovej řikat…

"To si děláš legraci, VŠEM lidem v týhle řadě za chvíli vodlýtá letadlo!"

"No, ale my…víte…"

Do debaty se zapojí chlapík, co stojí přede mnou. "Já tady čekám už hodinu na stejnej let jako vy," řiká dvojici krajanů.

Už vidim rudě. Těch sedum let v Latinos mi asi zvedlo impulsivitu.

"Go to the end of this fucking line!" vykřiknu.

Slyšim, jak lidi v řadě ztichli. Perifernim zrakem vidim všude ciferníky, jak se na mě otáčej.

"But…can I talk to my friend in french…"

"NO, go to the end, wait like everybody else!"

Sem úplně sám nad sebou překvapenej, jak dokážu vyvolat skandál. Cejtim, jak se mi hrne krev do hlavy.

Nátělník ukazuje letenku. Vidim na ní to samý, co mám na letence já a spousta dalších lidí v řadě.

"You won't miss this flight, they always call the last passangers off the queue, " snažim se, ale hlas mám zvedlej.

Vypadaj, že mi chtěj něco vysvětlovat. V dálce se rozbrečí ňáký dítě.

"Don´t tell me fucking nothing. Get out of my face to that line end, like all the others!" křičim přes celou místnost.

Růžovej řiká něco nátělníkovi do ucha. Nátělník vypadá zarputile a ukazuje svaly. Já se klepu zlostí.

Nakonec chlapi zmizej.

Řada se pomalu uklidňuje a já taky. Brazilka za mnou brečí, asi má šok. Začínám mít výbornej pocit, že si chlapi vodnesli můj celoživotní vztek na svejch růžovejch bedrech.

U poslední ohrádky si za mě z ničeho nic stoupne babička. Kouknu se na ní. Usmívá se na mě a kolem se kutálej ciferníky, co udělám.

Otočim se zpátky. Mám úctu ke stáří.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama