Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Plavali jsme v Seči

Dostal jsem gumovou čepici s klokanem. Přišlo mi to nějakym způsobem propletený do mojí jiný příhody s klokanem.
Klokan je zelenej. Já jsem taky zelenej.
Dnešní závod soutěže Open water swimming je na Seči.

Naše je, jako vždy, poslední chvíle.
Koukám na ostrov uprostřed přehrady. Hlavně, abychom neplavali kolem toho ostrova, řikám si.
"Plave se kolem ostrova," řiká vedoucí výpravy klokanů.
Nechám si od jinýho klokana na záda napsat fixou číslo. Mám krásný číslo 49.
Vedoucí má 48. Poplavu 30 sekund za vedoucim klokanem! Neleze mi to z mozku.Jak můžu já, taková nula, plavat hned za vedoucim!
"Plav doprava, jinak tě proud vodtáhne k přehradě," řiká mi vedoucí klokanů.
Zvednu ruku. Třese se mi, a to jsem dneska neměl ani jedno pivo. Jenom včera.
Včera jsem měl pocit, že bych měl mít v těle hodně vitamínu B.
Vidim, že si vedoucí strká za plavky dvě tuby s magneziem.
Dnes mám pocit, že vitamin B je k ničemu.
Loučim se s členkama našeho fanklubu. Doufám, že to neni poslední loučení. Z očí mi teče vitamin B.
Kdybyste to četly holky, tak AHOJ!!! AHOOOJ!!! Mávání do kamery…

Luděk už je ve vodě. Skoro nestihnul start, loučil se s rodinou. Je lepší než já. Všichni jsou vlastně lepší než já.
Plavou i lidi co pokořili Kanál. Nebo reprezentanti, co se nedostali do Pekingu.
Já bych teda do Pekingu nikdy nejel. Ale mě taky nikdo nezval…

Pět kilometrů jsem nikdy neuplaval. Slyšim svý jméno DERER. Přemejšlim, že slyšet  nahlas z ampliónu vlastní jméno je docela divný.
Prvni kilometr je smutnej. Než si tělo zvykne na nový podmínky, vysilá do mozku série alarmujících signálů.
V půlce přehrady mě napadá, že mám pod sebou docela hloubku. Nemůže na mě z tý hloubky náhodou NĚCO skočit? A co když mě opanuje celková sepse? No nic, jedu dál.
Myslim na handicapovaný účastníky závodu. Řek bych, že je žádný podobný kraviny nenapadaj.

Po tom prvnim kilometru už si tělo zvykne a prizpůsobí se. Démoni z hlubin zalezli a tak mě deprimujou jenom závodníci, který vystartovali za mnou a velkou rychlostí najednou plavou přede mnou.
No nic, jedu dál.
Přemejšlim úplně nesmyslně o spoustě blbostí, teď si ale vůbec na ty blbosti nevzpomínám.
Jediný, co mi zbylo z prvního kola, je pravidelnej automatismus kraulu a nepříjemný myšlenky na kolo druhý. Člověk sakra připlave do cíle a musí to dát celý eště jednou.

Z druhýho kola si nepamatuju nic zvláštního. Jedině snad to, že jsem měl žízen a tak jsem si párkrát loknul vody, co byla všude okolo. Měla divnou sladkou chuť.
Řek bych, že slaná voda je chuťově lepší. Možná by stálo za to některý přehrady v Česku osolit.

Doplavu a lezu z vody, točí se mi hlava štěstím. V očích mám slzy štěstí. Rád bych se vyjádřil do kamery, ale žádnej reportér tam neni.
Řek bych mu, že je to lepší než orgasmus.
Tohle přirovnání občas čítám a řikám si, že ty lidi, co to používaj, si buď dělaj legraci a nebo to myslej  vážně a nezbývá jim nic jinýho, než být pro legraci.

"Dáš si pivo?" ptá se mě s úsměvem vedoucí klokanů.

"Určitě."

Podává mi pivo. Jsem šťastnej. První doušky jsou snad lepší než…cha…no než ten orgazm.

Jdeme s našim fanklubem do místní hospody. Dostali jsme od organizátora poukázky.

Sedíme u stolu.

Proti me sedí člen našeho fanklubu, Alvaro. Je to bojovník z Kolumbie, toho času meditujicí profesor ze Segovie.

"Ukaž mi ten poukaz," řiká.

Dáváme mu s Luďkem papírky.

"NEUVĚŘITELNÉ!"

"Co je?"

"Celé JEDNO Euro!"

"Cha!"

"Ti to zarámuju a pověsim ti to na záchod."

"Díky."

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama