Marek Švehla píše ve svém článku v Respektu 37/2018 o poklidné vyjížďce s Piráty, o kterých v podtitulku říká, že si jako politická strana vystačí s tím, že jsou.
Nabízím tedy čtenářům trochu jiný pohled na stranu, která je tvořena tou zajímavější částí české společnosti, což je také mimochodem poměrně přesný odhad právě Marka Švehly z jiného jeho komentáře týkající se Pirátů.
Jelikož jsem měl možnost vhlédnout trochu víc do toho, jak Piráti jako politická strana fungují a co je už devátý rok žene do politické turbulence, můžu si tady tu polemiku s komentátorem Respektu lajsnout.
Právě těch devět let je přitom důležitých. Ve smutných momentech českého státu, kdy se na politické scéně vyskytuje kromě divného prezidenta ještě strana bezskrupulózního businessmana (abych použil jediný pozitivní popis Andreje Babiše), strana národnostního politického prodejce výletů pro plyšové medvědy Okamury a konglomerát uhnívajících tradičních stran, které se podílely na tunelování České republiky více jak dvě desetiletí, je důležitý důraz na to, že Pirátská strana vznikala dlouho a z ničeho, že je to strana, která za sebou nemá celou tu odpudivou bandu šedých vražedných eminencí z fotbalového zákulisí, okresních pupkatých náměstků z okresu na severu ani bohatých mužů živících se prodejem zkamenělého dřeva.
Když jsem mohl celou věc sledovat zevnitř, překvapila mě až úporná snaha o co největší demokracii při rozhodování a zároveň to, že mechanismy tohoto druhu vnitřního vládnutí měli už před mnoha lety perfektně zvládnuté. Překvapila mě od začátku ta jistota, s jakou lidé o generaci mladší mluvili o politice a překvapilo mě také to, jak moc jsou ti lidé ochotni obětovat pro to, aby se věci v České republice zlepšovaly.
Co žene Bartoše nebo Michálka do něčoho tak odpudivého a složitého, jako je česká politika? Kdyby pokračovali ve svých životech v soukromé sféře, měli by už dnes větší plat než prezident. Co žene Ferjenčíka, Richterovou nebo z pražského komunálu třeba Zábranského, aby zlepšovali svět kolem nás?
Můžeme s naprostou jistotou říct, že jsou to čisté úmysly. O žádné jiné vlivné straně dnešní politické scény se tohle říct nedá. Ano, i já umím odhodit svůj cynismus a poddat se naivitě.
Jen na okraj je taky dobré si uvědomit, že díky tomu, že Pirátská strana dokázala před posledními volbami zbavit vlivu svoje politické křídlo “konspirační teoretici proti EU”, mohla tak ve strhujícím finiši v Praze připravit SPD o jednoho poslance v parlamentu. Kdyby se to nepodařilo, dívali bychom se dnes velmi pravděpodobně s naprostým úžasem na většinovou 101 vládu ANO a SPD s dodatečnou podporou Václava Klause mladšího.
Z článku Marka Švehly o dredařích a máničkách vyplynulo v podstatě to, že se dobrovolně vystavují do opozice, kde nic nemůžou ovlivnit a tím vlastně popírají tu pravou politiku, coby umění možného, dosaženého vyjednáváním a politickými ústupky. Že jsou jejich nároky na koaliční spolupráci nereálné a úporná snaha trvat na předvolebních slibech kontraproduktivní.
I autor tohoto blogu se tady musí přiznat, že ještě v den voleb propagoval na sociálních sítích vládní angažmá Pirátů, přestože věděl, že k ničemu takovému nemůže dojítt.
Snaha vytrvat na schválené předvolební strategii, na předvolebních slibech daných kolikrát už politikou tradičních stran zdecimovaným voličům, případně snaha pramenící z pouhých antipatií vůči diktátorským povahám českých rychlokvašených politických subjektů teď nemohla straně přinést nic jiného, než opoziční lavice.
A to je dobře.
Rok po volbách vidíme, že pirátská loď slušně bortí zaběhlou českou politiku a je to všechno jiné, než poklidná vyjížďka.
Technologové moci museli zírat na tuhle novou kvalitu nekompromisně trvající na tom, co bylo řečeno před volbami. Není určitě náhodou, že lidé z organizací spolupracujících s politiky Pirátské strany je hodnotí jako jediné z poslanců, kteří se při setkáních chovají jako normální lidi. Díváme se najednou na mladé, velmi sebevědomé lidi s velkým politickým talentem, školicí od parlamentního pultíku zavedené politiky, případně se v diskuzích shovívavě usmívající na bullshity těch výše zmíněných náměstků.
Chlapci na černou práci museli být zoufalí, že se jim do dneška podařilo odhalit jen bitcoin mining poslance Vymazala. Žádné jiné kompro na šéfy Pirátů není, protože už bychom o něm věděli. Snad jedině to by se za poklidnou vyjížďku dalo považovat.
Tahle nová generace není zatížená našimi pohledy na svět. Já, i Marek Švehla víme, jaká byla politika v Česku před čtyřiceti lety, před dvaceti i dnes. Ostražitost vůči Rusku, automatický příklon k Americe a Západu nebo nenávist ke komunismu ochočenému coby největší světová destruktivní síla právě Ruskem má na naše uvažování velký vliv. Jsme tím omezeni ve vnímání dnešních názorů mladých lidí, kteří tu zkušenost nemají.
Proto nám někdy může připadat nepochopitelné, jak Piráti hlasují. Ale ta nová kvalita je právě v tom, že jejich hlasování ovlivňují pouze a jenom oni a nikdo jiný a taky to, že jejich názory a následná volba jsou založeny na faktech, které si sami nastudují. Můžou i dělat chyby, ale umí se omluvit (viz například případ místopředsedy sněmovny Pikala a jeho fail s anglickými letci).
Umí také po důkladném zvážení změnit názor, což bylo vidět právě v situaci ohledně v článku zmiňovaných církevních restitucí a údajné podpory jejich zdanění. Strana měla hlasování volné a někteří poslanci vystupovali dokonce ostře proti zdanění. Místopředseda Michálek se přikláněl k hlasování spolu s vládními stranami pro zdanění restitucí a díky jeho viditelnosti to bylo zřejmě bráno jako unifikovaný názor Pirátů. Tento svůj postoj po debatě s kolegy Michálek posléze změnil.
Znovu – je dobře, že se tohle získávání zkušeností odehrává v opozici a rozhodně mi to nepřipadá jako poklidná stagnace založená na pouhé existenci.
Je velmi pravděpodobné, že po čtyřech letech opoziční práce se tito lidé přesunou do vládních lavic a možná už teď na podzim do řízení pražského magistrátu a tam potom budou na Piráty čekat o třídu náročnější rozhodnutí a teprve tam se potom naplno projeví ta pravá síla této nové generace české politiky včetně již zmiňované schopnosti velkých politických kompromisů k dosažení politických cílů.
Je možné, že si potom Bartoš ostříhá dredy a Ferjenčík se v rámci těch kompromisů oholí, ale pořád to budou ti stejní lidé, u kterých budeme mít jistotu, že je do toho boje žene něco, z čeho budeme mít nakonec prospěch všichni.
