Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Peru-Lima

Jako dítě sem se naučil rychle tohle slovní spojení. Že je Lima hlavní město Peru se nedalo zapomenout. Teď sem tady na letišti, piju pivo a přemejšlim o politický organizovanosti.

 

Je osum ráno místního času.

 

Reklama

Po strastiplný cestě z Venezuely sem konečně v Limě. Letiště v Limě je moderní a vždycky se mi zdálo, že je i docela dobře organizovaný.

 

Většina pasažérů má navazující spoje, stejně jako já, sem zvědavej, jak to vyřešej, když máme asi osum hodin spoždění.

Když sem vylez v Limě na letišti, hned sem se to dozvědel.Nikde nikdo, necháme pasažéry, ať si poraděj, ňák to dopadne. 

Skupinka Argentinců, letících tam co já, ve který se začli formovat vůdčí typy obalený hysterickejma ženskejma, se začla politicky organizovat. Hned sem věděl, kdo se stane mluvčím skupiny. A taky že jo.Chvili teda chlapi bojovali, ale nakonec to byl Von.

Tmavovlasej sympaťák, s šátkem kolem krku a mírnym hlasem, kultivovanym vyjadřovánim a věčně roztomilým, mírným úsměvem.

Stoupnul si na židli a jemně odstrkoval k němu prosebně vztažené ruce žen i mužů, obsahující informace o dávno prošvihlých leteckých spojích, spolu s cáry papíru, umožňující vstup do letadla. 

Šel sem pryč.

Slyšel sem eště, jak skupinka politicky křičí, že do Peru je nikdo nedostane. Konečně totiž někdo z pozemního personálu letiště přišel a řek, že musíme ven z mezinárodní zóny, tam znova udělat check-in a vrátit se.

Šel sem.

Byl sem rád, že sem se odpoutal od politizující skupiny Argentinců. Myslel sem si bláhově, že už je neuvidim.

Stál sem na check-inu asi hodinu ve frontě a když už sem byl skoro na řadě, najednou s hrůzou vidim, že se blíží skupinka.

JAKTO?! Vždyť křičeli, že je sem nikdo nedostane!

Odstrčili mě od přepážky a začli křičet, že chtěj letět co nejdřív domu.

To sem já chtěl taky, ale když sem ty lidi viděl, šel sem pryč. Nakonec sem se zastavil a chvíli politickou buňku pozoroval. Bylo to neuvěřitelný. Soudruzi poslouchali NA SLOVO, co řek vedoucí. Nikdo už neměl svůj názor, ale všichni akceptovali názor vedoucího.A vedoucímu to evidentně dělalo dobře, takže rozehrával svojí novou sociální roli jak nejlíp to šlo. Vypadal jak dirigent. Pohybem ruky dokázal zklidnit hysterického muže, rozezlenou ženu, uplakané dítě i jeho matku. Druhou rukou komandoval personál letiště a křičel argumenty, ŽE MY CHCEME CO NEJDŘÍV DOMŮ…

Čekal sem pak další hodinu a když sem se vracel z letištního bufáče, viděl sem skupinku jak odchází zpátky k odletům. Měl sem pocit, že dou v trojstupech a držej se za ruce.

Já, jelikož nesnášim politický organizování, sem dostal novou letenku, ale až na noc, hotel a poukázku na večeři v Limě. Takže neni náhodou lepší se politicky organizovat pro dosažení svejch cílů? Chvíli, asi pár sekund, sem se tim fakt zabejval, ale pak sem sed do taxíku a jel do hotelu.   

V jedenáct večer zpátky na letiště. V jednu někdo řek, že je mlha. 

Ve tři…žádná zpráva. Jen lety do USA všechny zrušený. Američani křičej. Je jim to k ničemu. Koukám z okna. Vůbec nic neni vidět, jen bílá stěna mlhy.

Sednu si do bufáče a ve tři ráno si dám dvě peruánský plzenský. Je docela dobrý.

V pět, zase žádná zpráva, co s náma bude. Potkávám pár lidí, který se mnou nastupovali do letadla předevčírem v Caracasu. Mám pocit, že to sou starý znáný a taky se tak zdravíme.

Chce se mi spát.Lehám si mezi lidi, spát se ale nedá. Kolem nahlas chrápou stovky lidí. Dám si do uší sluchátka. Probudim se v šest ráno a vidim, že sou otevřený dveře a nastupuje se do autobusů. Sláva, deme do letadla.  Je osum, sedíme v letadle už dvě hodiny a nic se neděje. Zase usnu a probudim se v devět. Koukám z letadla a s hrůzou zjišťuju, že se přibližujou autobusy. Mlha je pryč, krásně svítí slunce. 

"Tady je váš vedoucí posádky, bohužel nemáme posádku, takže musíte zase zpátky na letiště!" 

V deset sedim zase v bufáči. Barman se na mě usmívá, podává mi ruku a rovnou sahá pro pivo.

"S nevodletěl, co…"

"No jo…" řikám a přemejšlim o politický organizovanosti. Argentinci už sou určitě doma, a já tady furt trčim!

 

Všechno se mi už míhá před očima. Sem na cestě už třetí den. 

 

Du si umejt zuby. Děda prosí, jestli bych mu nedal kus pasty. Dám mu kus pasty. Přemejšlim, jak to bude vypadat na letišti za další den. Už teď je tady cejtit zvyšující se agresivita. Možná tisíc lidí, chycenejch do pasti, přinucenejch trávit svůj volnej čas se spoustou dalších cizích lidí…

 "PROČ NELETÍME" vidim ženu, kterou znám už třetí den, jak kope do přepážky. 

Kluk kolem dvaceti se snaží rozdivočelý pasažéry uklidnit. 

Stoupne si před něj slizkej byznysman. "Kdo mi bude platit ty peníze, o který sem přišel během těhle dvou dnů? VY? ON? ONA? " ukazuje prstem střídavě na chudáky zaměstnance.

Je na špatný adrese, měl by jít za ředitelem LAN Peru!

Du zase do bufáče. Kam jinam bych měl jít? Všude jinde stojej zpolitizovaný skupinky lidí a na někoho křičej.

Dívám se z okna. Ve tři začne mlha zase padat…

V jednu odpoledne konečně start. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama