Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Opice v politice

Brazilský prezident má problémy. Na návštěvu jen tak bez ohlášení za ním chodil jeden z největších místních podnikatelů, Wesley Batista, než zmizel do USA.

Wesley se proslavil tím, že se stal nejvetším vývozcem masa na světě.

Jeho jachta nazvaná sugestivně Proč ne, která zvedla kotvy z přístavu Itajaí a odplula na Floridu pár dní předtím, než Wesley zmizel, má velikost nekolika nuselských vybydlených domů a Wesleymu se podařil husarský kousek. Vyšlo totiž najevo, že měl uplacený úplně všechny brazilské politiky, velmi pravděpodobně včetně prezidenta. Kam se na tohle hrabe český malý Babiš…
Ale to se dá číst na webu. Tady bych se chtěl zabývat brazilskými politickými fenomény, které se přeci jen v médiích tolik neobjevují a o kterých se člověk dozví, když sedí s přáteli v bufetu.

Například Tiririca – původní profesí klaun, který z legrace pred osmi lety kandidoval, aby se trochu zviditelnil, i když už byl trochu vyditelný. Brutálně nastoupil do kampaně s heslem – Tiririca, pior que já está não fica. (Tiririca, horší než to je, už to být nemůže.) Tato kampaň ho v prostředí nudných a zkorumpovaných politiků vyšvihla na kandidáta, který získal historicky nejvíc preferenčních hlasů a díky nim dostal do sněmovny ještě několik dalších členů strany, za kterou kandidoval. Něco jako kdyby v Česku kandidoval Karel Gott s heslem – Gott, lepší než robot –  a s tím by se následně stal třeba senátorem.

Dalším fenoménem byli takzvaní pianisté. Šlo o volné seskupení politiků, napříč politickými stranami, s démonicky dlouhými končetinami, pomocí kterých se jim během hlasování dařilo hlasovat za své nepřítomné kolegy. Pianisté se plížili po lavicích a stolech parlamentu a nenápadne tiskali tlačítka skrytá na spodní strane stolu. Všichni je samozřejmě viděli, ale jelikož jsou hlasování vždy předem dohodnuta díky lidem jako je Wesley Batista, nikomu to neprišlo divný.

Dalším parlamentním klubem byla kdysi skupina, které se pro menší vzrůst jejich členů říkalo Trpaslíci. Trpaslíci se dostavovali neočekávaně k vůdcům parlamentních frakcí a za svými malými prstíky zmáčknutá tlačítka vyžadovali veliké provize. Bylo zajímavé, že provize byly nepřímo úměrné velikosti tělesné hmoty členů skupiny.

Vrcholem absolutní frustrace z politiky v zemí Pelého a končící vojenské diktatury v roce 1988 byla ovšem kandidatura opičáka Tião do parlamentu. Tião byl svérázný typ, který byl proslavený svou špatnou náladou a házením exkrementů na návštěvníky zologické zahrady v Rio de Janeiru. Skupina recesistů kolem časopisu Casseta Popular původně chtěla upozornit na to, že do parlamentu se může dostat každej blbec. Jaké bylo jejich překvapení, když jimi podporovaná opice skončila třetí ve svém volebním obvodu (tehdy se ještě volilo tak, jako v Česku dodnes, totiž pomocí papíru a lidé mohli na ten papír cokoliv napsat) a mohla se celá překvapená ocitnout mezi vážnými politickými ksichty, pokud by byla její kandidatura schválena volební komisí, což se bohužel nestalo. Pokud by si Tião udržel svoje zvyky z klece, zřejmě by to v parlamentu vypadalo podobně, jako dnes.

Dál už jsme se s přáteli nedostali.

V televizi se objevil Tiririca a zpráva, že mu někdo nabídnul úplatek a klaun s ním vyrazil dveře a sprostě mu nadával.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama