Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Open office

"We are the champions, we are the champions...," slyšim už podruhý pár metrů od sebe.
Neee, proč si ten vůl nevezme ten mobil sebou na záchodl!
Kliknu na email.
"Učiňme z našeho kanclu ještě lepší místo pro práci," usmívá se na mě přívětivě slečna z Lidských Zdrojů.


V otevřenym kanclu pracuju celej život. Nejdřív sem pracoval jen s několika lidma, ale jak se společnost po informační dálnici rozjela, postupně se počet lidí, se kterejma trávím svůj den, začal svyšovat a dnes sem se dopracoval až k hodnotě 100. Ale nestežuju si, protože sem viděl i kanceláře, kde sedělo dohromady pětset lidí, celý jedno patro mrakodrapu bylo vybořený pro tu krásu. Nestěžuju si vlastně na nic. Je mi to jedno, prožil sem v tom tolik let, tak co.

"Víš, miláčku, drahoušku, lásko…"

Kolegyně za paravanem mluví potichu, ale tím víc je to slyšet. Úplně mi to odmotává myšlenky směrem k její lásce.

Reklama

"Ano, sejdeme se tam, jako vždy. Lásko…, a miluješ mě?"

Predstavuju si, že láska zrovna sedí někde na záchodě.

"Tak pusinku. Pusinku," říká kolegyně a cudně se usmívá.

"NATÁHNĚTY TY KABELY A POTOM JE POTŘEBA JE POŘÁDNĚ PŘIZEMNIT," vykřikne někde někdo. Musí bejt za rohem, vůbec ho nevidim.

Jaký kabely, říkám si. Co to je asi za kabely….

"NE, TAK NE, MUSÍTE DĚLAT OBLOUKY V POLOMĚRU…"

Se z těch kabelů zbláznim, co mi je do ňákejch kabelů.

"That guy is full of shit, doyouknow whatImean…" Kolega mluví do telefonu. Jeho hlas se mi protíná s pisklavym hlasem ženy, která napříč celou místností vyřizuje seřízení nějaký technologie.

We are THE CHAMPION – jež…, chlap se eště nevrátil z hajzlu. To snad neni možný. Musím si Fredie Mercuryho poslechnout znova.

Proč si vůbec lidi dávaj na ty mobily songy? Proč tam nemaj normální zvonění?

Kolem přejde chlap, co používá mobil jako vysílačku. A mám tady meta-hovor, protože slyšim i skřípavej hlas toho člověka se kterym se baví.

Eště, že sem to neslyšel u zamilovaný kolegyně.

"E foda, porra,"
"E mesmo, mas foda se e vai tomar no cu."
"Beleza…"
"Que beleza, quero resultados…"

Chlap odejde a já přemejšlim, že mi zanechal v hlavě lomoz způsobenej představou nějakejch potřebnejch výsledků a slušný dávky běžnejch, každodenních sprostejch slov.

Chvíli je ticho.

Připadám si jak Ferda Mravenec, když šel ven a myslel si, že prší. Obrovskou místností se ozývá jen šumění prstů na klávesnicích.
Začnu teda taky.
SSSSSSSSssssssssss

WE ARE THE CHAMPIONS!!! Neee, už zase, Fredie…protrpim si další refrén známé písně. Sakra, co ten chlap dělá tak dlouho na tom hajzlu!!!

Je mi to jasný, šel tam spát. Chvíli přemejšlim, že tam za ním dojdu a hodím mu mobil do kóje. Pak mě napadne, že bych to určitě hodil do kóje k někomu jinýmu.

Na začátku místnosti se objevuje Juan. Juan je že Španělska. Při fotbale děsně prasí a pak furt křičí, že ho někdo prasí. Furt se hádá. Potřeboval by bejka a do kapsy obrovskej rudej hadr.

"Tak ty dodavatelé SI DĚLAJ CO CHTĚJ," zvyšuje se intenzita zvuku tak, jak se ke mně přibližuje.

"TO SI NENEcháme líbit!" prochází kolem mě. Dupe jako slon. DUP.DUP.CARAJO.

Dívám se na právě otevřenej email na obrazovce počítače.

Učiňme z naší kanceláře ještě lepší místo k práci.
Začtu se do toho.
Nemám si dávat nohy na stůl, že prej je to životu nebezpečný. To sou novinky. Nohy si na stůl nedávám, protože tam na ně neni místo…

Kouknu kolem. Lidí strnule seděj a prsty jim kmitaj po klávesnicích. Není divu, že hned přes chodbu má firma neustále placenýho doktora, protože deset hodin vytržet strnule sedět je podle mě větší fyzickej výkon, než uběhnout hodně kilometrů.

"Ahh, lásko, to jsi zase Ty, jak se máš?"

Jeee, proč ji zase volá…

Špit, špit…lásko…špit…"  Jejich lásky sliz se mi vtírá do uší.

We are THE CHAMPIONS!!! Úplně nadskočim na židli. Už je to nejmíň půl hodiny, co chlap odešel. Zvednu se a zmáčknu telefon.

"Haló!"
"NO KONEČNĚ! KDE SEŠ celou dobu.."
"No, hm…hele, já…"
"Víš jak si včera říkal o tý holce, tak to je teda fakt kus!"
"Hele, já nejs…"
"To sem si užil, kamaráde, to teda fakt díky za tip. To je síla, to je neskutečný, chápeš."
"Chápu!"
"To je…já nevím jak bych to řek…já sem z toho úplně celej rozrušenej."
"Hele…já."
"HUCH!."
"Já nejsem Gustavo."
"HECH!"
"Slyšíš, já nejsem chlap se kterým si chtěl mluvit."
"JECH!"

Položím mobil a sednu si zpátky na svy místo.

S obchůzky kanclu se vrací Španěl Juan.

"Šest nahejch žen a basa piva k tomu" křikne na kolegu Roberta.
"Jasně, a všechny panny," odpoví mu Švéd Robert a skloní se zpátky nad obrazovku počítače.

Koukám se znova na email, kde na se na mě rozverně usmívá krásný robot a říká mi, jak se mám v takovymhle kanclu chovat, aby byl este krásnější, než je dneska.

TO UŽ SNAD ANI NEJDE!!!

We are THE CHAMPIONS.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama