Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Odvaha

"Dělej, vypadni, ty děvko!" "Prosím, nechte moje děti!" "Neslyšela si, vypadni z toho auta!" "Už sem venku mami, ale Joao nemůže ven!" "Prosím, počkejte...MŮJ SYN!" "Chceš abych ti ustřelil hlavu." "Joao, prosím,...počkejte..." Joao Helio uz byl skoro z auta venku, akurát se mu nohy zamotaly do bezpečnostního pásu. Jeho matka se ho snažila vysvobodit, ale bohužel se jí to nepodařilo. Čtveřice banditů naskákala do ukradenýho auta a pozavírala dveře. Šestlileté dítě chycené do bezpečnostních pásů zůsalo viset ze zadních dveří auta a auto se prudce rozjelo.  

Šílená jízda s umírajícím dítětem u zadního kola pokračovala sedum kilometrů. Řidič schválně dělal prudký manévry, aby se zbavil neočekávaného problému u zadních dveří .

Auto se řítilo hustě obydlenou zónou, kolem policejních stanovišť a autobusových zastávek. První indicie, že dítě bylo mrtvé pozdější policejní vyšetřování stanovilo na čtvrtej kilometr jízdy, kde se na patníku našly zbytky mozku.

Po sedmi kilometrech auto zaparkovali a banditi se vydali  do baru. Zbytky těla dítěte se ani neobtěžovali odstranit. Policie si čtveřici, 18,19,17 a 16 let, pracující pro prodejce kradenejch aut na předměstí,vyzvedla pár hodin po činu a v novinách se objevily výpovědi policistů, který sou NA VŠECHNO zvyklí, že něco takovýho eště neviděli a zároveň fotky ze zadržení bandy, kde je jasně vidět, kolik to stálo policisty přemáhání, aby vrahy na místě neumučili.

Reklama

Šokující událost hnula celou zemí a prezident se během svojí dovolené musel vyjádřit, že není pro posouvání hranice trestní zodpovědnosti na šestnáct let z dnešních osumnácti. To proto, že jeden člen bandy je nezletilej.

Další byly zamyšlení normálních lidí, který nechápali, jakto, že auto nikdo během těch sedmi kilometrů nezastavil. Přišlo se na to, že na policejních stanovištích byly postavený nepojízdný auta a většina řidičů se divoce jedoucímu mučícímu stroji snažila vyhnout a ne se přiblížit a zkusit ho zastavit.

Těžko se potom dalo orientovat v množství zpráv a názorů, který se v tisku objevily. Mě zaujala věc, kterou nikdo příliš nekomentoval.

Matka dítěte, když byla už schopná vypovídat, řekla, že to byl JEDEN člen bandy, kterej byl bezcitnej a chladnokrevnej. Na fotkách je jasně vidět, kterej to byl. Věřim tomu, že VĚTŠINA bandy neměla takovejhle konec akce vůbec v plánu. Věřim dokonce tomu, že toho co se stalo, litujou a kdyby měli dostatek odvahy, možná mohli přemluvit chlapa u volantu, aby chvíli – pár sekund!- počkal a mohli uvolnit dítě z pásu. 

Chyběla jim ale právě ta odvaha.

Odvaha nechyběla panu Velíškovi. Mediálně známý připad z Prahy nechci znova otvírat, ale použiju ho jako přechod z jedné vlny na druhou, protože otázka, jestli se člověk má při přepadení bránit, pomáhat přepadenému, nebo se do ničeho nemíchat, je právě ve městě kde žiju o moc živější než v Čechách.

Pokud jako oběť přepadení zareagujete, vysloužíte si okamžitě kulku. Policie varuje, aby se přepadení vůbec nebránili a odevzdali všechno co maj. Kriminálníci sou často ve většim stresu než oběť a tak se jim prst na spoušti děsně chvěje. Rychlý pohyby můžou spustit útočníkovu akci a ukončit tak přepadenému život kvůli dvaceti dolarům. Známý maj většinou dvě peněženky, jednu připravenou pro bandity.

Když se to stalo mě, odevzdal sem všechno. Potom sem v hospodě chrchlal, že sme měli bojovat. Možná bychom měli třista dolarů a nebo bychom taky možná už neměli životy…

Pokud de vo jakýkoliv VĚCI, nemá cenu se kvůli tomu dostat do problému. Kreditky se zablokujou, prachy se voželej a auto…zaplatí pojišťovna, a stejně už mělo problémy s motorem.

Ale pokud je útok veden proti životu, ať už vlastnímu, nebo cizímu, myslim, že je člověk povinnen to rozeznat a reagovat.

Chci tim všim říct, že člověk je povinnen, dřív než začne spontánně jakkoliv jednat, nejdřív zhodnotit situaci, jetli de o život a nebo ne.

Povinností každýho surfaře je jít pomoct kamarádovi napadenýmu žralokem. Lehce se to píše, ale když na to ve vodě myslim, nevim jak bych se zachoval. Ale modlim se, že mi snad něco dodá odvahu.

Největší odvahu ale bohužel projevujou úplně bezcitný lidi.

Dvanáctiletej Carlos byl hrát Counterstrike v herně kus od baráku. Cestou domu se stavil u kámošů přibližně stejnýho věku a trochu se sfetoval lepidlem. Přišel domu a ubodal babičku, která ho vychovala, nůžkama.

Potom uklidil byt a odešel znovu do herny hrát Counterstrike.

Když se ho následně ptali, proč to udělal, odpověděl, že neví. Při výpovědi neuronil ani slzu.

Carlos skončí v pasťáku a je pravděpodobný, že po osumnácti se znovu dostane volnej mezi normální lidi.

Takže mezi náma choděj lidi, který maj proti nám, co dokážeme něco cejtit, máme emoce, strachy, komplexy, velkou výhodu. Jejich citová nula, ať už vytvořená drogou nebo vrozená, jim umožňuje jednat chladnokrevně a efektivně. Nedělaj chyby, nemaj co ztratit. 

My ostatní máme ale taky výhodu, že nás je totiž víc. Takže to akorát někdy chce tu odvahu najít a v těžkej situacích zkusit uvažovat chladně.

Lehko se to píše, sakra, já vim, ale musel sem to napsat, přemejšlim o tom už asi pět let.

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama