Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Oddechovka

Někde v nějaký diskusi sem čet, že se tady řešej furt samý vážný věci, že celej blog je něco jako internetová verze tištěnýho Respektu, plná politickejch komentářů a řešení důležitejch věcí. Něco na tom je. Rozhod sem se teda napsat něco víc oddechovýho. 

Nejlepsi pizza

Šli sme  na večeři na Copacabanu.

Pizzeria – o melhor no Rio. Nejlepší pizza v Riu.

Reklama

Dali sme si teda pizzu. Když sem ji chvíli jed, napadlo mě, že sem takhle hnusnou pizzu eště nikdy nejed. Chutnala jak upečená z písku pláže.

Uviděl sem, jak to můj kamarád Ole do sebe taky souká s takovym divnym výrazem.

"Ivane, to je nejhnusnější pizza, kterou sem kdy jed, človeče!"

"Cha!"

"Číšníku, pocem!"

"Přejete si prosím?"

"Hele, tady na baráku máte napsaný, že máte nejlepší pizzu, ale dyk se to nedá žrát!"  

"Co prosim?" vyjevil se číšník, kterej si snad myslel, že ho chcem za něco pochválit.

"Shodli sme se tady s kamarádem, že nám je 39 let a takhle hnusnou pizzu sme eště nejedli, v tom životě!"

"Panové, prestaňte mi tady nadávat, já zavolám policii!"

"Proč? Vždyť  ti nikdo nenadává!"

"Ja to nesnesu, ja to nevydržim, já vám přinesu něco jinýho!"

"Ne, to je dobrý, přines nám účet!"
———————————————————————————————


Fernando

Na obědě se objevil Fernando.

"Ivane, to je síla, to život, co,ha,ha,ha."

"No jo, no…" Co bych asi tak moh říct.

Fernando si zničehonic shrnul uši, normálně nekecám si sroloval uši. Koukal sem kolem stolu a čekal sem, že to lidi začnou ňák komentovat. Koukám na Fernanda, sedí a drží ruce na srolovanejch uších, dělá si z uší takový malinký bubliny. Nikoho to nezajímá, JAKTO, dyk je to děsný!

Dívám se na Fernanda se srolovanejma ušima.

Fernando se dívá na mně a drží si miniaturní uši.

Mám povolenou tvář. Lidi se normálně bavěj jakoby nic. Začínám mít pocit, že to vidim jen já, to neni možný!

Fernando si drží uši a já se bojim, že dá ruce pryč, uši mu zůstanou srolovaný, von bude koukat na mně s těma bublinkama u hlavy a všem to bude připadat normální!


———————————————————————————————–


Letiště


"Rio nepřijímá, je tam mlha," dověděl sem se od holky na check-inu letiště v Bello Horizonte.

"Proto vás dám do dřívějšího letu, odlet v 10:00."

"???"

Bylo 10:15 a já bez nejmenšího zaváhání vzal letenku a vlez do odletový haly. Časovou smyčku, ani myšlenkový pochody, nepochybně krásný operátorky Varigu, mi nikdy nikdo nevysvětlil.

"Ja chci do letadla."

"To už odlitlo," koukám nechápavě do očí chlapa u dveří.

"Jakto, teď dali letenku!"

"Nojo,dali vám letenku na letadlo, co už bylo tou dobou, co vám jí dávali, dávno ve vzduchu."

"A co teď já tady?"

"Pošlem vás přes Sao Paulo a tam je leteckej most do Ria."

"A to jako z Bello Horizonte je v Riu mlha a ze Sao Paula ne?"

"To je dobry."

  "??!!"

"Ten nůž pošlem zvlášť, ale pak si ho musíte v Sao Paulu vyzvednout," zvedá obočí a v ruce má můj Letherman.

Uz sem viděl ty problémy, jak budu ve velkym cizim městě shánět nůž.

Řek sem, že do Sao Paula nepoletim a počkám, až se mlha v Riu zvedne, a vrátil sem s v Bello Horizonte do kanclu.

Po třech hodinách sem vlez znova na letiště v Bello Horizonte, řek sem, že mám nůž, chlap u rentgenu se na něj podíval, na jeho deseticentimetrovou čepel, pak ho zaklap a vrátil, že jako v pořádku.

Cestou od rentgenu do letadla sem myslel na muže jedenáctýho září, který změnili svět pomocí žiletek.

Dal sem nůž do batohu a vlez do letadla, který přeskočilo hory a spadlo do Ria.

————————————————————————————————

V Proražený čáře

Přes Superub a Quissimu, do Praia Joao Francisco, děsná díra, kde chcíp pes.
Dal sem si tam pivo a odjel do Barra do Furado

Tam to vypadalo lip. Šel sem do hospody.

Když sem odcházel a platil účet, kterej byl 15 realů za maso, fazole, rejži, salát a tři velký piva, tak sem se rozhod dát deset procent dýžko, když sou tady tak slušný, že ho nechtěj rovnou, jako ve měste.

"Co to je?" ptá se číšník.

"To je pro tebe, jako že díky za služby."

"Ahaa, no tak to já to dám kuchařce, protože přece ona ti to uvařila, já sem to jen přines."

————————————————————————————————

Vuu-Duu


V Saquaremě za kostelem je na vysoký skále hřbitov. Koukám, jak si tam ty mrtvý asi rádi ležej, jenom vítr a dole pod skálou šplouchá moře.

Najednou sem uslyšel divný zvuky.

Jej, co je.

U hřbitovní branky stálo pět lidí, všichni v bílym. Na zemi hořel ohýnek. Kolem ohýnku se něco hejbalo.

V tmě bylo vidět jen bilý oblečení, bělma lidí a bílý hroby.

Uslyšel sem tichý kvílení. Že by vítr??!! Naskočila mi na zátylku husí kůže.

Na zemi před lidma se furt něco hejbalo.

Viděl sem, jak se bělma otočily směrem ke mně.

Rychle sem šel pryč.

————————————————————————————————

Vlny

Na pláž Grumari to mám teď asi půl hodiny.

Je to asi nejhezčí pláž  tady, kus na jih od města.
Nesmí se tam stavět, takže je tam příroda nenarušená stavbařema a bohatejma  majitelema obrovskejch baráků.

Vlny sou tak akorát pro mě, žádný "killer waves", ale tak tři-čtyři metry z přední strany maj určitě. Voda je ledová. Nechápu to, nikdy sem neopren v Brazilii nepotřeboval a teď ho musim mít každej den. Studený proudy prišly bůhví odkud.

Jezdim asi dvě hodiny, vlny trochu opadávaj…, řikám si, že vylezu.

Vlnění vzniká tak, že někde tisíc kilometrů od pobřeží je bouře. Chaotický vlny se cestou  srovnaj do pravidelnejch pruhů a dorazej ke břehu. Energie některejch vln se v dálce na moři pomalu skládá do sérií, který sou vetší než obvykle.
Když se k tomu přidá příliv, je to dost zajímavá podívaná.

První vlnu sem eště na poslední chvíli projel. Vždycky, když takhle projedu prvni "killer wave," koukám, co je za ní. A většinou je to děsnej pohled.
Druhou už sem nestih. Pod vodou sem se zase motal jak v pračce.

Třetí je největší.

Ten pocit marnosti pod ní sem už zažil, ale vždycky mě to znova překvapí.
Ve vodních vírech, způsobenejma pádem stovek litrů vody do vody, se nedá plavat. Je tam děsnýho vzduchu a o vodu se nedá pořádně opřít.
Řikám si, že snad v sérii neni víc než pět takovejch vln a potápim se, aby mě rány nezasáhly.

Když se vynořim, všude okolo, v délce celý několikakilometrový pláže se voda vaří.
Po šestý vlně už cejtim nedostatek vzduchu.
OK, vzdávám to. Chci zpátky ke břehu! Cha…
Vidim další vlnu, lavina se blíží. Převrací mě to a v kotrmelcích se dostávám potupně ke břehu.


Sedim na pisku, piju pivo a koukám na vodu.
Palmy okolo na kopcích se ohybaj ve větru a nad hlavou mi přelýtává hejno
velkejch mořskejch ptáků.
Slunce sviti a paprsky se odráží od obrovskejch vln dnešního druhýho přílivu.
A najednou vidim, že sem nepatřim, že sem furt jen děsnej Čech, kterej se tady
nějakou záhadou vyloupnul a kterýho teď moře vyplivlo.
Ale možná, že to je k nečemu dobrý.

 


 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama