Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Obsluhoval jsem španělského krále.

Na pobřeží Atlantiku je zima.
Bouřky se roztočí tísíce kilometrů daleko, aby se zastavily o Británii. Jejich ramena ovšem zasáhnou i Baskicko a Cantábrii a tak mi dešťový kapky vymývaj mozek.
Příliv mění pravidelně tvar pobřeží dvakrát za den a u jeskyně Altamira se srocujou turisti, aby se pokochali vystavenými plagiáty děl pravěkých umělců.
Slunce vysvitne a stíny se prodlouží.
Deme do hospody. Už nemá cenu hledat jinou kulturu.

Hory vykusují do oblohy střapatý koláče. Vidim i sníh.

"Podívej lásko, sníh!"
"COŽE!? Brrr. To je strašný. Chci 35 stupňů, ne tuhle mornu!"
"Tam co je teď 35 stupňů, tam jsou teďka všichni…"
"Nojo, to je fakt, že tady neni nikdo. Já se ale nedivim, podivej na tu husí kůži…nemohli bychom někdy ject i třeba ke Středozemnímu moři?"
"NE! Tam jsou teď všichni.A tady jsou vlny a neni tu nikdo…"
"To už jsi řikal, nevopakuj se. Kdo by tady v tý morně byl."

Zadíval jsem se do jejích černých očí a potom na upravený černý obočí. Nos arabky a lícní kosti kolumbijský povstalecký velitelky.
Usmála se. Ukázala krásný zuby a podívala se na mě pohrdavě. Velký stříbrný naušnice se u toho vesele houpaly.
Vydechnul jsem. Vydechnul jsem celej svůj dnešní pocit.

"Poď, dáme si víno, to nás rozehřeje."

Objednávám víno, z dálky hučí příboj a Enrique před nás natahuje papírový ubrusy.

Jíme.

Pijeme víno.

Je slyšet jenom zvuk místních opilců a večerní výstřely z děla. Z hradu nad městečkem se kouří. Je to lepší než nějaká hudba.
Tu kombinaci zvuku oceánu a dunění z děl bych moh poslouchat k pití vína možná celej večer. Ale jen k pití vína.

"Ivane, dej si se mnou kořalku."

Řikáme mu "dědeček." Ale jmenuje se Antonio. Řiká si Tony.

Tváří se vesele. V ruce drží pořád sklenici whisky a tlustej doutník.

Sedne si k nám.

Mluvíme.

Pracuje i když mu je už pětasedumdesát. Pomáhá kámošům podél celýho pobřeží.

"Dáme si aguardiente? De orujo?"

"Jasně…a co to je? To orujo…?"

"To je orujo."

Tohle mě vždycky rozveselí. Furt a pořád celej život. Už se prostě nedokážu podruhý zeptat na to samý. Připadám si jako blbec, jak souhlasně kejvám.

Kopnu tam normálně panáka. Je to dobrej drink, připomíná trochu koňak a trochu slivovici.

On tam kopne svoji whisky.

T dostala nějakej místní Baileys, pod stolem mi to tajně podstrkává, abych to dopil.

Dívám se na ní. Je krásná. Kolumbijský tváře už jí hořej a v očích se objeví hvězdy.

Tony křičí: "Viděli jste to, viděli jste to, to je CHLAP, vypil to najednou."

Koukám překvapeně na Tonyho.

Přibíhá Enrique.

"Nádhera, tady máš okamžitě další aguardiente na účet podniku."

Tony si objednává další whisky.

Kopnu to tam. Tony se na mě zblízka dívá.

"Můžu ti zazpívat operu?"

Dívám se na Tonyho. Operu? Já se zbláznim, děda bude zničehonic tady na ulici zpívat operu!??

Dívám se na T.

Ta drží cigaretu a tak můžu vidět její ruce, prsteny a náramek, kterej jsem jí kdysi dal. Našel jsem ho v oceánu.

Mírně poodhalí zuby.

Tony se teď dívá na ni.

Je to možný, že jsem na její tváři uviděl směsici ostychu a divokosti a zároveň lehkej nádech koketerie?

"Jasně Tony, zpívej operu."

Tony se zapře do židle a hospoda ztichne.

A najednou se ozvou tóny, jaký znám jenom z divadla. Tony zpívá a vypadá to, jakoby mu ten song dodával víc a víc energie.
Rychle si chytnu skleničku; co kdyby mi praskla!

Zpívá naprosto čistě.

Bojim se najednou, aby mi zničehonic nevyhrkly slzy.

V hospodě nikdo nemluví, televize je už dávno vypnutá.

Nemůžu mluvit, mám knedlík v krku a rychle si musim promnout oči, abych neviděl rozmazaně.

Reklama


Kvůli tobě jsem zanechal Boha

Kvůli tvýmu tělu, tvým očím, tvým vlasům a tvý vůni.

Odešla si

a teď

nemám Boha,

ani Tebe….

Sedim jako přikovanej a ani nevim, jak dlouho.

Tony skončí.

Tleskáme.

Koupim další rundu a Tony si zapaluje další doutník.

"Kde si se tohle naučil?!"

"Zpíval jsem v opeře, dřív…musel jsem mít všestranný vzdělání. Musel jsem umět hodně věcí. Obsluhoval jsem totiž španělskýho krále."

Vykašlal jsem knedlik z krku. "Cože si dělal?"

"Obsluhoval jsem španělskýho krále."

"Aha…, a jakej je Juan Carlos?"

"Byl to výbornej šéf, měl smysl pro humor. Zároveń to je skutečnej král!"

To mi stačí, asi nic se už říct nedá a kolem najednou byl slyšet rachot sklenic a hrubá ostrá španělština, jako ty hory, co se nám kejvaly nad hlavama a farmář u baru měl tak velký ruce, že mu v nich ani sklenice s pivem nebyla vidět a tak já vzal T za ruku a dopil její Baileys a  potom jsme se zvedli a Tony se smál a všichni se smáli a kolem syčelo pečený maso a vzduch byl  najednou plnej jejich doutníků a překřikovali se a někdo pustil televizi a já kejvnul na Tonyho, vzal jsem T pod paží a cestou jsme se smáli a já ji k sobě přitisknul a potom jsem stříkal do teplýho ženskýho masa a kolem hlavy se mi z toho dělaly blesky a ty blesky se potom točily kolem celýho těla a točily se i kolem nás a kolem celýho hotelu a pak kolem celý Země.

A potom jsme spali.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama