Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Na přechodu pro chodce

drtí tatra důchodce.

Známá veršovánka z dětství. Další byla například o tom, že z nějaký sochy svobody, skáčou
kurvy do vody. Tyhle veršovánky zřejmě zůstávaj zvláštním lidem v mozku a oni se pak podle toho chovaj.
Rád bych například viděl ty skoky…

Koncem osumdesátejch let chytli fízlové (v tý době to byli přece zřetelný fízlové, dneska už jsou to přece jen celkem normální policajti) kamaráda, bezdůvodně ho vezli autem a ve vší kráse kvílejících gum žlutobílýho žigulíku vykřikovali vesele o tom, že by tu bábu na přechodu měli sejmout.

Přejeď bábu!

Je to pár tejdnů, co jsem jel taxíkem a řidič málem zabil člověka na přechodu a pak ho ještě zbil.

Ve zprávách se řeší příběhy obecních debilů, co se za volantem zachovali tak, jak by si nikdo normální nedokázal ani představit, že se tak někdo zachová.
Jelikož ale není možno věřit tomu, co se píše v novinách, hledám si tedy svoje zprávy sám.

Chci se teď divat na zprávy o tom, co se děje na přechodech pro chodce.

V Rio de Janeiru je chodec podivnou chráněnou lovnou zvěří. Historky o autobusácích, kteří si na volant dělali zářezy, jsem prece nikdy nebral vážně, že jo.
V Buenos Aires padne na přechodu zelená a chodec se mění v běžce a běží. Když doběhne do půlky ulice, ve který je možná deset jízdních pruhů, zelenej panáček začne výhružně blikat.
Chožec má několik sekund na obrovský skoky směrem k chodníku, kterými si zachrání život a kulisu mu k tomu dělá tůrování motorů všech motoristů.
Přechody bez světelný signalizace jsem neviděl. Asi jsou zbytečný.
V Bangkoku jsem taky žádný přechody neviděl, v Americe chodci většinou nejsou.

Ale zpět ze světa rychle zase domu. (Teď jsem zrovna domeditoval, co to je vlastně „doma“.)
V Evropě je přednost chodců před silnějšíma autistama jasně daná a ve Španělsku, kde žiju zrovna teď, úplně sametová.
Bez vyjímky se mi vždycky dostalo zákonem daný přednosti na přechodu bez semaforu,
někdy jsem dokonce dělal, že před přechodem o něčem hluboce přemýšlím a dívám se na
druhou stranu, abych nenutil kolikrát obrovský kamiony k zabrždění rozjetý energie.

Problém v Čechách je, že zákony jsou normální, ale někdo je dodržuje a někdo ne.
Dalo by se to i zobecňovat v podstatě na vše týkající se českého snu, ale to mě teďka nezajímá.
Člověk tak nemá vůbec žádnej návod, jak se zachovat při pokusu překonat silnici a u toho si zachránit život.
Spolehnout se na zákonem danou přednost pěšáka na přechodu –  to je ovšem jízdenka do ráje,
případně do pekla, podle toho, čemu zrovna věříte.
Predstavim si, že dumaje nad nějakou blbostí vstoupim jen tak na přechod. Jsem přece v Evropě, ne v Jižní Americe.
Jako mrtvý muž si pak vykračuju dál, směrem k večnosti nebo spíš večnýmu konci.

Český autista, rekl bych, že to je tak 30-40% českých jezdců, chodce u přechodu ignoruje.
Už zdálky na něj mávám, usmivam se a doufám, komíhám se před přechodem.
Nic.
Další zastaví.
Díky!
Po chvíli se vracim a doufám. Z kopce se řítí auťáky. Sveřepé raťafáky.
Rád si zanadávám.
Vetšinou používám český nadávky, nebo další ještě sprostější vulgarity. Snažim se, abych je
dobře vyslovil, aby bylo možno je kvalitně odezírat.
Někdy se na mě dívají a tváří se, že nechápou.

No tak, zkuste někdy zastavit svoje autíčko a přijít mi říct, proč si myslíte, vy zmrdi,
že byste měli mít přednost na přechodu pro chodce.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama