Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Na pracovnim úřadě

Z cyklu nezaměstnanost v Česku. Nejdřív se de na pracák.

Na pracovní úřad chodí
lidé, kteří mají ve tváři zvláštní
výraz. Je tam smutno, nikdo se nezasměje. Je to pochopitelný.
Ticho v místnosti je přerušovaný jenom signálem,
při kterym se mění pořadová čísla.

Sedim a čekám. Půl hodiny se
číslo nemění. Zvednu se a jdu se optat, jestli se
něco neporouchalo.

„Co by se porouchalo, bežte si hezky
sednout a čekejte!“ křikne na mě referentka.

Reklama

Křičí na mě před těma všema
smutnejma lidma. Je mi nepříjemný, jak na mě teď
všichni ty smutný lidi koukaj. Jdu si sednout.

Čísla se začínaj rychle
měnit. Během pár minut na tabuli svítí to
moje.

Vlezu dovnitř a sednu si ke stolku.

Pozdravim a začnu mluvit. O tom, jaký
výběrový řízení a v jakejch zemích
jsem absolvoval. O tom, jak které výběrové
řízení vypadá, jak asi vypadají moje
šance.

Pani na druhym konci stolu nedává
najevo nic. Zájem, nezájem, pobavení, ironii,
vztek…

Najednou si připadám, že
mluvim s kovovou instalací úřednice.

„Zajímá vás to
vůbec?“zeptám se. Odpovědi se nedočkám. Pokračuju.

Po chvíli je ticho.

„Budu vám muset dát
umístěnku,“ říká kovová instalace.

„I když nepobírám
podporu?“ reflektuju skutečnost, že přestože jsem pořád
ještě občan ČR, nemám nárok na podporu, jelikož
jsem posledních sedum let pracoval na špatný straně
Atlantiku.

Pokývá hlavou. Hlava se
zastaví přesně ve stejné poloze, ze které se
rozkývala.

„Ale stát vám platí
sociální a zdravotní pojištění.“

Rozhoduju se, že už sem nikdy nepudu.
Stát, kterýmu jsem nacpal do chřtánu miliony za
těch osum let, který jsem tady prohákoval, než jsem
vypadnul na Jih, mi teď zaplatí jím vyměřený
povinný pojištění…

„Vai tomar no cu, porra,“ ulevil
jsem si v duchu brazilsky.

Je mi jen trochu líto druhejch
lidí, který si sami nepomůžou a jsou odkázaný
na pomoc takovejchle kovovejch instalací.

Včera přišel modrej pruh.

Nedostavil jsem se, ani jsem se
neomluvil. Jsem vyloučen.Statistika zaměstnanosti se úřadu
vylepší.

Vyrazili mě, jako kdysi z Pionýra.

Chápu to.

Nevim, proč jsem tam vlastně vůbec
chodil.

Asi kvůli tý tisícovce
na to pojištění.

Nebo mi to osud přihrál, abych
to poznal?

Těžko říct.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama