Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Na hraně

Dvanáct hodin na hraně událostí.

 

Letadlo mělo zpoždění.

Vyšel jsem z letištní haly a mráz mi ošlehal lebku s fascinující krutostí. Byly tři hodiny v noci a vítr rozháněl po prázdném nástupišti vločky sněhu.

Reklama

Lidi se seřadili do fronty a čekali na taxi. Nikde žádný taxi nebylo. Šel jsem na autobus, kde bylo napsáno, že jede až za hodinu.

Motal jsem se po terminálu a zíral na frontu lidí.

Nemoh jsem si do ní stoupnout.

Fascinovalo mě, že z pražskýho letiště neexistuje pravidelnej noční spoj do centra.

V návalu mrazivý hrůzy jsem si vzpomněl na svoji starou taktiku a odešel o patro výš k odletům chytit taxíka, kterej zrovna někoho přivez z centra.

Nedoufal jsem, že to ve tři ráno v Praze bude fungovat.

Vylez jsem z haly a přijel taxík. Naklonil jsem hlavu doprava a díval se.

Zákazník vylez z auta a odešel.

Taxikář se na mě podíval.

Udělal jsem pohyb.

„Tak poďte!“ řekl.

Auto se rozjelo.

Bylo ticho. Asi bylo moc ticho.

Zmáčknul tlačítko.

Z přístroje se ozvala politická satira Šimka a Bubílkový.

Auto se řítilo promrzlou Prahou, v některých zatáčkách používal taxíkářský satyr ruční brzdu k efektním smykům, podbarvovaným politickými smyky dvojice nepochopitelných humoristů.

Poslední zatáčka…

Po přechodu šli lidé.

Taxikář do nich najel, naštěstí se netrefil.

Člověk na přechodu se ohradil.

„Co děláš, ty kreténe!“ Měl trochu upito, ale v právu byl, o tom žádná.

Taxikář otevřel dveře. „Komu říkáš kreténe, ty zmrde?“ vykřiknul a zastavil auto.

Nevěřícně jsem koukal na situaci pár desítek metrů od domova.

„Tobě, ty šmejde,“ řekl přes rameno muž na přechodu.

„COŽE! COS TO ŘEK!

Taxikář vyskočil z auta. Paní Bubílková právě řekla obzvláště vypečený politický vtip, po kterém následoval výbuch smíchu z plechovky.

Otevřenými dveřmi jsem viděl dvojici, jak se zmítá na přechodu.

Zamyslel jsem se.

Byl jsem vyčerpán. Jediná správná reakce byla jít a zezadu sejmout taxikáře prudkou ranou. Nevěděl jsem ovšem, jestli mám dost síly na prudkou ránu.

Vyndal jsem peníze.

„Kde mám brejle,“ řekl člověk, kterýho nejdřív málem zabil a potom zbil taxikář za to, že jako chodec nedal na přechodu přednost jeho autíčku.

Nějaký lidi byli okolo, našli brejle, taxikář si vzal peníze a odjel.

Plouhal jsem se domů.

Byl jsem doma, ale bylo to na hraně. Měl jsem pocit selhání.

 

Hned ráno na mě skočil pes a samou láskou mi zaryl svoje láskyplný drápy do boků.

Vytryskla ze mě krev.

Pes se mě držel pevně a jeho lambáda frikčních pohybů vypadala i v zrcadle velmi efektně.

Setřepal jsem ho a vyšel na schodiště.

Stála tam známá.

„Dneska mě maj rozřezat. Už rozřezali osum ženskejch a dneska jsem na řadě já!“

Nevěděl jsem, co na takovej hroznej úděl říct.

„A proč?“vypadlo ze mě.

„Jsem dcera Fredieho…“

„Aha.“

Napadnul mě Fredie Kruger.

„A kdo?“ zněla moje další duchapřítomná odpověď. Odrazila se od hutnýho ticha schodiště a zabodla do uší sousedů, přilepených ke dveřím v plné kráse jejich předsíní.

„Estébáci, komunisti…rozumíš. Voni věděj, že jsem dcera Fredieho Mercuryho, rozumíš.“

„Aha.“

V Bohnicích byla větší zima, než v díře Nuslí.

„Máte smůlu, začínaj až v jednu…“ řekl nám zřízenec u hlavního vchodu.

Přišla ke mně.

Její vlasy, o kterejch jsem kdysi dávno složil song, už nebyly ty dlouhý a silný černý vlasy noční můry, jako tenkrát.

Vlasy, jak noční můra

oči šedý jak metro

asi bude brzo zima

pakliže nás čeká peklo.

V utrápeným obličeji jsem dlouho hledal ty známý rysy krásy.

„Jaká je ta smrt? Můžete mi to říct? Já se nebojím smrti, bojim se toho, že to bude dlouho trvat a bolet.“

„Ehhh, eště nemám tu zkušenost…nevim.“

„Hm, máš cigáro.“

„Tady se nesmí kouřit.“

„Na to ti seru.“

„Aha.“

Na příjmu jsme se dozvěděli, že je otevřeno pořád. Zřízenec zřejmě nebyl zřízenec.

„Ochráníte mě?“ schovala se za mě. Už věděla, že jde do tuhýho.

Koupili jsme ji cigarety. Měla ukazovák a prostředník úplně černej. Musela kouřit.

Doktoři byli skvělý. Bál jsem se, že nebudou, ale byli.

„Podáte mi ruku?“ řekla.

Podal jsem ji ruku.

Usmála se a vešla do dveří, který se s děsným skřepotem zavřely.

Kráčeli jsme potom s T. po tom velkým prostranství a svítilo slunce. Proti nám šla žena, měla na hlavě igelitovej pytlík a zpívala si.

Když jsme ji míjeli, uchichtla se.

Vyšel jsem z branky a díval se na opadávající omítku domu.

Bylo to na hraně a měl jsem zase ten divnej pocit selhání.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama