Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Na hajzlu

Počítač mě hypnotizoval svojí obludnou tváří. Ženy a muži mě sledovali. Okna kanceláře se nikdy neotvíraly. Jemný umělohmotný vzduch tlel. Sebral jsem se a vypadnul na hajzl.

Sednul si a přemejšlel.

Poslední dobou zapomínám – například jsem si vzal minulej tejden do letadla láhev fernetu. Bylo mi jí pak tak líto…nemohl jsem se od ní odtrhnout, když mi ji ONOVÉ vzali.

Byl jsem rád, že jsem si teď na hajzlu nezapomněl stáhnout kalhoty. Známýmu se to jednou stalo. Ale to už bylo dřív.

Reklama

Čeká mě poměrně důležitá schůze, přemítal jsem. Moc toho nevim, snad to nějak zamluvim. A co když někdo bude chtít něco vědět…na něco se ptát…nebudeš to vědět…zpotíš se…začneš koktat…nastane chvilka ticha…toho aluminiovýho ticha, přerušovanýho jenom bzučenim internetu.

No a co, tak co. Proč se timhle trápim, po tom všem, co jsem zažil?!

Čas.

Podíval jsem se na mobil. Za pět minut vše začne. Sáhnul jsem směrem k hajzlpapíru. Nebyl tam. Dva supermoderní držáky, do kterejch neni vidět, byly prázdný.

Znovu jsem se podíval před sebe.

Neni tam hajzlpapír, zoufale na mě křičel mozek. Ale já jen koukal do dveří. Nechápal jsem, že se moje situace tak hrozně mění.

Položil jsem ruku do prázdnýho držáku papíru a nahmatal tu zbylou ruličku z kartónu. To samý se mi stalo v druhym. Popadnul mě vztek. Proč sem ten zmrd, co tady byl přede mnou, nepoložil nějaký upozornění! Nebo třeba dokonce nějakej papír!

Nemoh jsem se pohnout. Budu snad křičet o pomoc? Pomóooc, neni tady papír…

Informace hrozivé situace doputovala do celýho organismu. Začal jsem se horečnatě rozhlížet. Nic. V kapse nic. Na zdech nic. Na stěnách kachlik.

To už tady jako zůstanu navždy takhle? Najde mě uklízečka a nepochopí, proč jsem tady umřel hlady…

Celym tělem lomcovalo zoufalství. Schůze právě začínala.

Všimnul jsem si na jednom místě ulomený zdi. Naklonil jsem se, jak jen to šlo. Kachlik byl ulomenej a zakamuflovanej zmačkanym papírem. Zuřivě jsem začal kachlik odlamovat. Vycenil jsem zuby a rychle dýchal. Šlo to. Pomalu jsem vysoukal ze zdi kus zmačkanýho hajzlpapíru. A po něm další.

Byl jsem spasen.

Vyběhnul jsem a ve větru té rychlosti sebral štos papíru na utírání rukou a hodil to do kóje.

U dveří hajzlu nikdo nebyl. Nikde už nikdo nikdy neni. Jenom počítač na mě čekal, sám v obrovskym kanclu a ukazoval zpoždění.

Rychle jsem se zapojil do cyberprostoru.

Nikdo. Schůze skončila. Svět běžel dál a z oken kanceláře bylo vidět zapadající slunce.

Sundal jsem si sluchátka a dlouze se díval tam, kde se jedna zeď dotýká druhé a nahoře obě dvě spojuje strop.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama