Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Muž bez pokračování – Věznice Pankrác

Další díl velkého letního románu, tentokrát o věznici Pankrác a o Weissovi.

Vězení bylo tmavý a napohled opravený. V šeru byly vidět čerstvě
natřený bílý mříže. Neviseli na nich žádný vězni, odnikud se neozejval
řev a ani jsem neviděl strážný věže a bachaře s brokovnicema.

Jenom zatočený dráty nad vysokou zdí dávaly všem najevo, že tohle
není žádná ubytovna, ale kurva Pankrácká věznice se vším všudy. Se
svoji ukrutnou historií, mlhavou současností a děsivou budoucnosti.

Vezeni.jpg

Věznice byla postavena v letech 1885-1889, aby nahradila
zastaralou Svatováclavskou trestnici, která stála mezi Karlovým
náměstím a Vltavou. Místo pro novou věznici bylo v době její stavby
mimo hranice města, uprostřed polí za předměstím Nuslemi. Nicméně během
několika desetiletí rozšiřující se Praha věznici obklopila. V 30.
letech byla k zařízení přidána velká budova soudu. Ve věznici bylo do
roku 1939 popraveno 6 osob.

Reklama


Během nacistické okupace v letech 1939-1945 tu byly drženy ve
vazbě tisíce Čechů, od členů odboje až po účastníky černého trhu
předtím, než byly posláni k popravě, do jiné věznice v Německu nebo do
koncentračního tábora. Na jaře 1943 začali nacisté vykonávat popravy
přímo v zařízení samotném, kde k tomuto účelu byly přizpůsobeny tři
cely. Mezi 5. dubnem 1943 a 26. dubnem 1945 přišlo na Pankráci
gilotinou o hlavu celkem 1079 lidí. Tři místnosti užívané pro tento
krvavý účel (nazývané Pankrácká sekyrárna) jsou chráněny (včetně
popravčího nástroje) a slouží jako památka, která je příležitostně
přístupná školám a veřejnosti.


Po druhé světové válce bylo pak na základě velkého retribučního
dekretu v letech 1945 – 1948 ve věznici popraveno 147 osob. Dalších 348
osob bylo ve věznici popraveno do zrušení trestu smrti v roce do 1989,
převážně oběšením. Celkem bylo v Pankrácké věznici popraveno 1580 osob.


Mezi nimi K.H.Frank, Milada Horáková, Záviš Kalandra nebo kriminálníci Mrázek a Hepnarová.

Přemejšlel jsem, co tady má sakra Rita za byznys.
Napadlo mě, že asi ten Mrázek… 

Z přemejšlení mě vytrhlo zvonění telefonu.

"Hálo, dobrý den."

"Dobrej…"

"Máme tady pro vás speciální nabídku služeb a k tomu kupón na tři tisíce zdarma!"

"Ehhh, cože?"

"Kupte si speciální balíček a dostanete tři tisíce!"

"A proč?"

"No…ehm, ehm, jak PROC? Prostě proto, proč se na to ptáte?"

"No, připadá mi to divný, že mi dáte tři tácy…"

"Ono to nejsou peníze, to je kupón…"

"Aha. A na co je ten kupón?"

"Objednejte si ten balíček a uvidíte!"

"Nezlobte se, ale přece si neobjednám balíček v pytli!"

"Nevím, o jakém pytli mluvíte, balíčky jsou zabalené v krásném firemním celofánu…"

"Ježkovy nohy!"

"Co jste říkal?"

"Ehh, nic…"

Dal jsem ruku s telefonem dolů. To je vopruz, to je strašný.

Zvednul jsem ruku.

Rita calling. Ježíš!!! Zmáčknul jsem tlačítko, aby mě to hodilo na příchozí hovor.

Zmáčkl jsem ho blbě. Hodilo mě to zpět na slečnu nabízející balíček.

"Tak, můžu vám ten balíček aktivovat?"

"NECHTE ME BEJT!"

Zmateně jsem manipuloval s mobilem. Nepodařilo se mi Ritu vyvolat. Sakra.

Prošel jsem kolem bachařský kantýny směrem ke zdi. Budova ve mně
vyvolávala dojem hradu, kterej přišel o svou slávu, ale pořád stojí a
skrývá spousty tajemství.

Nakonec jsem doklopýtal do hospody U Klokočníka. U dveří jsem se ohlýdnul a podíval se na vězení skrz ceduli u hospody. Dej Bůh štěstí, stálo tam. Přišlo mi to trochu cynický.

Koupil jsem si kafe s rumem a koukal dlouho na tmavej stín budovy

 

Ve stínu vězení


pořádají víly školení


o tom, jak se vaří  horká krev s rumem.


Nebylo by na tom nic


kdyby ty krávy věděly, vo čem to vlastně mluvěj


Víly nemůžou vědět nic o tom,


co prožije vězeň nebo bachař, když se kolem srdce zatočí


příběhy úplně nevšední.


Víly to napíšou do Dnes, nebo do Trendů.


Píšou to lidem do srdcí


Píšou jim to na tělo jejich vlastní krví a pijou k tomu rum


Sprostě nadávaj a jsou vožralý


Kouřej Marlboro light a maj černě nalakovaný nehty, zamotávaj hlavy


nešťastníkům a kolemjdoucím.


Dávaj naději a věděj, že právě jen tu naději,


nic víc.

Kafe s rumem mi trochu spravilo náladu a já začal mít trochu
živější myšlenky. Představil jsem si, jak budu dneska ve dvě v noci,
kdy bude kolem minus dvaceti, stát u tý zdi a čekat na někoho, kdo
vyleze z toho baráku.

Brrr! Otřás jsem se. Ale čert to vem, zatím je dobře. Co bude, to se uvidí.

Chodíval jsem do týhle hospody jako mladej student a číšník ShonID17.jpgweiss nám nosil výbornej guláš za 6,70.

Nejsilnejší zážitek z tý hospody mám, jak se tam oslavovalo
získání řidičáku. Já byl jedinej, kdo tu zkoušku neudělal…nebyl jsem
policajtovi sympatickej, to bylo evidentní…a někoho vyhodit musel.

Měl jsem tenkrát dlouhý vlasy…

Do hospody vešla dvojice policajtů.

Podívali se po lokálu.

Asi někoho hledaj…že by utek vězeň?

Viděl jsem, že něco řikaj barmanovi.

''Utek Weiss…''

Otočil jsem se.

Chlap seděl za mnou u topení. Dlouhý vlasy měl u kořínků šedivý,
ale konce černý. Vypadalo to, že hrozně rychle zešedivěl. Na rukou měl
tetování, u kterýho se nedalo pořádně rozeznat, co to vlastně je.

V ruce držel knihu. Kniha byla ohmataná a zaprasená každodenním používánim.

"Che, che…zase jim utek Weiss"

"Co to řikáte, jakej Weiss??!"

"Ty nevíš, kdo to byl Weiss?!"

UtekWeiss.jpgChlápek se zašklebil a kolem rtů a očí mu naskočily obrovský
vrásky. Vypadal, jako démon z filmů. Vychrtlejma prstama zahrabal v
balíčku cigaret, jednu vytáhnul a zapálil si.

"Víš hovno, když nevíš, kdo to byl Weiss…"

"Myslíte, ten číšník, co tady dělal před dvaceti lety? Shonweiss?"

Svěsil hlavu. Prameny vlasů mu spadly přes obličej.

Otočil jsem se a podíval se k baru. Policajti tam pořád stáli a
debatovali s barmanem. Občas se podívali do sálu. Jednou se dokonce
jejich pohled zastavil i u mě. Ustál jsem to.

Shonweiss prej nakonec umřel na rakovinu, říkal mi známej. A teď tady jsou nový, mladý lidi a asi nejlevnější pivo ve městě. Myšlenky se mi zase spustily. Krásný Weiss. He. Kdo to asi byl, ten Weiss…

Sekyrárna. Sakra, už to jméno tý místnosti…

Znova jsem se otočil.

Chlap už se zase díval před sebe. Popel mu padal z cigára na zem. Zíral do knihy, ale nevypadalo to, že čte.

Zved jsem se a šel zaplatit.

U automatů hráči cvakali na čudlíky a zírali na obrázky, který se jim
šklebily do xichtu. Dlouhodobě desetiprocentní návratnost z týhle
sračky ty chudáky asi nezajímá. Prachy, za který by si mohli koupit
třeba jídlo nebo drink, proměňujou za chvilkovou iluzí o bohatství. Kdo tohle vymyslel, to musel bejt génius. Ale zároveň to musel
bejt píčus. Ale proč vlastně, dneska se daří zmaterializovat jiný velký
množství lidskejch myšlenek a pocitů, emocí, úzkostí a obav…na to,
aby se z toho daly vymlátit peníze.

"Dáš mi stovku…," řek barman.

To je teda fakt levný, napadlo mě. Tři piva, kafe a rum.

"Hledáte někoho?" otočil jsem se k policistům. Nevím, co mě to sakra napadlo! Podívali se na mě nedůtklivě.

Potom jeden z nich odpověděl. "Proč se ptáte?"

To byla logická otázka. Mě do toho fakt vůbec nic nebylo, jestli policisti někoho hledaj. Ale nějak jsem si nemoh pomoct.

"Máte pravdu," odvětil jsem a vypadnul z lokálu.

Ani jsem se neohlýdnul a spěchal domů.

Už zase byla tma a z komínů stoupala bílá pára. Mrzlo až praštělo. Klouzal jsem po chodníku směrem k bytu.

Láhve od jabčáku už byly uklizený.

Zdálo se, že život zmrznul.

Odemknul jsem dveře a …něco mě přinutilo se ještě naposledy ohlýdnout.

Uviděl jsem v dálce ulice postavu opřenou o zeď domu.

Muž si sundal klobouk a ve zdvořilém gestu někomu pokynul. Nevím
jestli mně, nebo někomu jinýmu. Jistý bylo, že si potom nasadil klobouk
zpět na hlavu a pomalu zmizel z dohledu.

Nevim proč, ale v tu ránu mě napadlo, že by to moh bejt Weiss.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama