Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Muž bez pokračování – Nuselský dusno

Koukal jsem na to a v telefonu mi Rita podávala zřejmě zásadní informace. Přeladil jsem na její vlnu.
"...a ten člověk by měl vyjít z domu u východní strany areálu a říct heslo. Heslo je Sekyrárna. "
Otřásl jsem se.
"A jak bude ten člověk vypadat? Jak ho poznám, že to je ten pravej chlap?"
"To nechám na vás, Derere. Máte vejšku, ne? A IQ větší, než průměrný prase, ne?"
"Ano, Rito, ano."

"Až věc převezmete, půjdete do nonstopu na náměstí Kutlvašra a tam už bude čekat moje spojka."

"Vaše… CO?"

"Spojka drahoušku, človíček, který pracuje pro mě a který na rozdíl od vás, NEMÁ, NÁKLAD, STUPIDNÍCH, OTÁZEK!"

"V v v v v v" zasmál jsem se.

Reklama

"Co jste to vydal za zvuk?"

"Hehe, Rito, to byl můj přirozenej smích…v v v v v v."

"Uvědomujete si, že je to strašný? Měl byste s tím něco dělat."

"Cha! Vvvvvvv! Neznáte snad poručíka Zaorálka k,k,k,k,k?"

Položila.

V bytě bylo ticho. Pes ležel. Podíval jsem se na sluchátko v ruce.
Vzpomněl jsem si na dřívější telefonní drát, co byl černej a takovej
kudrlinkatej.

Potom jsem si vzpomněl na Gustáva Husáka, Vasila Biľaka a žvejkačku Pedro.

Upil jsem kafe a vyrazil se psem na obchůzku. Pes radostně poskakoval a olizoval chcanky jinejch psů.

Že ho to baví, napadlo mě. Zamyslel jsem se nad světem psa. Že maj psi duši, o tom jsem ani na okamžik nezapochyboval. Ale proč například žerou cizí hovna…

Takhle jsem dumal a pomalu kráčel ranním městem. Pes si složitě hledal místo, kde by se vysral. Nakonec se mu to povedlo.

Přikleknul jsem k tomu a začal to nandavat do pytlíku. Přišlo to
znenadání. Vyblil jsem se a pokračoval v nandavání hovna do pytlíku.

Pes.JPGAni jsem nebyl spruzenej, bylo mi to jedno. Byl jsem Muž bez
pokračování, takže blití kvůli psím hovnům ani nestálo za řeč. Vzal
jsem pytlík a pokračoval směrem k věznici. Pes běhal radostně okolo.

Věznice byla tichá.

Díval jsem se do mříží v oknech a na ostnatý dráty.

Pustil jsem trochu fantazii z uzdy a uviděl esesáky, jak
prohledávaj okolní baráky a hledaj uprchlý vězně. Potom jsem viděl
vězně jdoucí na popravu. Další, co se ve věznici naučili tisknout
knihy. Bachaře, co za komoušů neomezeně a perverzně vládli přidělenýmu
mikrosvětu. Vězně, co se stali ve vězení prostitutkama. Uslyšel jsem
křik a rány obuškama.

Uslyšel jsem křik.

Škubnul jsem sebou.

"Uááá, áááá," křičel chlap a v ruce držel
pejska.Ten můj se vesele motal kolem toho
cirkusu.

Hvízdnul jsem na něj.

Přiběhnul a olíznul mi ruku.

Prošel jsem okolo zdi věznice a vrátil se domů. Pes se na mě ve výtahu vrhnul a začal dělat frikční pohyby.

Vyjel jsem do pátýho patra a dveře výtahu se otevřely.

Stála tam sousedka.

Díval jsem se na ni a ona se dívala na psa. Musel bejt na nás
opravdu hezkej, skoro až mileneckej pohled. Sklepal jsem psa na zem
výtahu a prošel kolem sousedky.

Pozdravil jsem a odpovědi jsem se nedočkal.

V bytě bylo ticho.

Jenom v kuchyni byl slyšet moderátor Evropy 2. Dělal si právě
legraci z Božího hodu. Že jako ta Špotáková, že to byl fakt boží hod.

Nasralo mě to, vrhnul jsem se k rádiu, vypnul ho a okamžitě proklel toho, kdo tu neuvěřitelnou sračku naladil.

Posadil jsem se k počítači.

Ale nemělo to cenu. Nemoh jsem se už koukat do jeho pitomýho xichtu.

Šel jsem do koupelny.

Všimnul jsem si, že tváře mám bledší než obvykle, to bude asi z
toho blití. A nebo z nedostatku slunce asi spíš. Už je to hodně přes
tejden, co jsem slunce naposledy viděl.

Umyl jsem se a vrátil se do kuchyně. Studený kafe jsem si dal
do mikrovlnky a pustil ji na tři minuty. Za chvíli se ozval výbuch a
kafe vylítlo ven z trouby.

Začal jsem tekutinu utírat a když jsem to dokončil, vzal jsem šálek a chtěl ho taky utřít.

Vypadnul mi z ruky přímo na talíř mikrovlnky, kterej jsem předtim vyndal, abych ho moh utřít.
LM.JPG

Hrnek udělal krkolomnej pohyb a rozbil talíř.

Přišel pes a sežral střepy.

Slyšel jsem, jak mu sklo skřípe mezi zubama. A já tomu všemu
najednou nemoh pořádně uvěřit. Nemoh jsem nic dělat, jenom koukat na tu
spoušť.

Kafe pomalu zatejkalo do šuplíků s majoránkou a jinejma kuchyňskejma prima věcma.

Zapípala SMS. Navýšili jsme vám kredit!

Pustil jsem rádio. Moderátor Evropy 2  si právě dělal
legraci z Petera Falka, že dostal dárek k Vánocům v podobě
Alzenheimera. Povolila se mi brada. Tak tohle asi není trestný, ale je
to tak blbý, že by klidně mohl moderátor odejít zpět, "a la concha de su madre."

Potěšila mě ta nadávka. V Argentině jsem ji slýchal běžně, ale
Češi se asi pořádnejch vulgarit bojej. Pořádně někoho poslat "a la
concha de tu madre," to je přece krása. Člověk se tím tak krásně
uvolní…

Au! Díval jsem se na střep zabodnutej v ruce.

Utřel jsem kafe, vyhodil rozbitej talíř a sednul k počítači.

Prázdnota český politiky a český nudy, která na mě z počítače
vytekla, mě nepřekvapila, co mě překvapilo, byl můj zájem o to. Co od
toho očekávám sakra?! Proč to čtu, kyž mě to pravidelně jenom nasere.

Dokonce se účastnim i pitomejch internetovejch diskusí…Vypnul jsem počítač.

Venku začal padat sníh. Kolem jedný odpoledne se zdálo, že den
už končí. Hutná hradba černejch mraků vyvolávala dojem, že se všechno
hroutí, že léta budovaný vztahy mojí duše s okolím se kácej, jak stromy
pod nánosem špinavýho sněhu.

Podíval jsem se z balkónu směrem k budově vězení. Třeba tím
směrem za rok už uvidim blejskavý světýlka vánočních řetězů, zavěšených
na ocelově hnusný konstrukci hotelových dveří.

V Praze dnešních dnů se místa jako nádraží nebo věznice hroutěj
pod soustředěnym tlakem mafií z magistrátu a developerů z divokýho
weasternistánu. Nádraží vem čert, ale co vězení. Hotel na místě, kde
zhynulo tolik lidí…nebo obchodní centrum?

Nedokázal jsem pochopit, jak to vůbec někoho může napadnout.
Zajímal by mě chlap, kterýho to poprvý napadlo.Určitě to nebyla ženská.
Určitě to byl chlap, kterýmu v životě všechno vychází, úspěšný
podnikatel, manažírek západního střihu nebo ředitel s ruskou beranicí. Stejnej chlap, kterej v Rio de Janeiru nechal odstřelit horu,
aby tam moh postavit letiště. A další, kterej se rozhod otočit tok
ruskejch řek…

Dělání velkejch věcí chlapy baví. Hlavně ty malý…

Zapípala mi SMS. Pořiďte si BMW.

Odpověděl jsem. Jděte se svým BMW DO KUNDY VAŠÍ MATKY!

Odpověd žádná nepřišla.

Všimnul jsem si, že ve věznici se rozsvítilo první světlo.

Tmavej barák pod clonou černejch mraků, zahalenej padající stěnou sněhovejch vloček a celkovou kulisou pražskýho ticha.

Nalil jsem si víno a vychutnával chuť chilský strany
And. Vyprahlý hory s čepičkama sněhu, prašný cesty a oceán. Děsný
turbulence při přeletech horskejch štítů. Ta chuť mě házela jako ty turbulence roky zpátky do života, kterej jsem prožil a kterej jsem opustil, abych se moh vrátit. Házelo mě to zpátky na balkón našeho baráku v Rio de
Janeiru, k jezeru a protější favele, nad náma se tyčíla socha Ježíše Krista
Vykupitele… štěkot psů v zatáčce, doutníky z Bahíe, parky v Buenos
Aires, příjezdy do And z pampy, návraty z Florianopolisu přes Uruguay.

Zdálo se mi to jako sen. To, co teď žiju je ale taky sen?

Kdo se má sakra zorientovat v týhle pakárně!

Zazvonil telefon. Nebral jsem to. Nechtěl jsem se vrátit z těch
vzpomínek zase do reality. Nechal jsem to bejt. Kdo by to moh bejt?
Rita už volala a nikdo jinej mě v tuhle chvíli nezajímal. A ani já jsem
nikoho nezajímal.

Byl jsem klasickej Muž bez pokračování.

Co se dá eště dělat po čtyřicítce? Řídit firmu nebo blábolit nesmysly? Asi oboje.

Rozvádět se s manželkama? Začít žít s
odpůrkyní a mluvit o dědicích? Hádat se o děti a sázet to do nich tak,
aby v tom oni za dvacet let pokračovali.

Rozvíjet zlobu.

Holub.JPGDopil jsem láhev a vydal se do hospody. Když jsem vstával,
trochu jsem zavrávoral a píchlo mě v zádech.

Vylez jsem z baráku a v dusnym nuselskym tichu jsem uslyšel vrzání.

Udělal jsem pár kroků.

Za rohem se pomalu plouhala babička. Už jsem jí tady několikrát viděl. Křivý nohy, shrbená postava, démonickej vzhled.

Tlačila dětskej kočárek, na kterým vezla nějaký kůže a hadry…, kosti a maso, napadlo mě.

Díval jsem se do sveřepě sevřených rtů.

Něco mumlala.

Nemoh jsem odtrhnout pohled od toho stvoření. Pomalu se šourala
po chodníku. Slyšel jsem tlumený, nepřítomný hlas a do toho se ozývalo
periodické vrzání vozíku.

Děti mi kdysi řikaly, že loví holuby. Prej ji viděly sedět na
lavičce a krmit holuby. Najednou se bleskovou rychlostí vymrštila hůl a
holub padnul mrtvej. Rychle ho sebrala, hodila na vozejk a překryla
kůží.

Jakou kůží? Asi lidskou…

Zahnula za roh k Nuselský ulici a já se oklepal a vyrazil.

Měl jsem to asi dvěstě metrů po chodníku vydlážděnym psíma hovnama a lidským bordelem

Zvenku vypadala hospoda dobře, vlez jsem dovnitř.

Uvnitř bylo jenom pár lidí. Výčepák, dva opilci v rohu, chlap
čtoucí si knihu a někdo, kdo se potýkal s hracím automatem ve tmě
chodby ke kuchyni a k hajzlu.

Bylo tam děsivý, dusný a smradlavý nuselský ticho.

 

Pokračování příští neděli.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama