Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Muž bez pokračování – Milostiví nacisté

Šel jsem zezadu, tak jak mi to Rita popsala. Přišel jsem k domu, kterej sousedil s věznicí, přelez  jsem plot a podél lampy vyšplhal na zeď. Uviděl jsem kotouče ostnatýho drátu. Vyndal jsem z kapsy kleště a přestřihnul drát. Prolezl jsem na zeď a na druhý straně skočil dolu. Byl jsem skoro ve vězení.

Od uplnýho vnitřku mě dělila jenom vysoká zeď a další kotouče drátu.

Nebyl to žádnej zvláštní pocit. Jediný, co mi připadalo divný bylo to,
že normálně se lidi prostřihávaj ven z vězení, ne dovnitř.

Ale dneska je přece už všechno na hlavu postavený, řikal jsem si.

Reklama

Prošel jsem kolem zdi a octnul se u baráku, kterej popisovala Rita. Už jsem neměl na nikoho čekat, měl jsem jít dovnitř.

Nad dveřma byl vyrytej hákovej kříž. Trošku jsem zpozorněl. Vzal jsem za kliku a vlez dovnitř.

Všude byla tma. Nejdřív jsem neviděl vůbec nic a potom jenom
trochu nic. Po hmatu jsem se dostal na schodiště a po chvíli jsem
zjistil, že schody vedou někam dolu.

Tápal jsem podél zdi a klopýtal po schodišti. Musel jsem jít dobrejch pět minut kolmo do středu země.

Musel jsem si rozepnout bundu, jak mi začlo bejt vedro.

Oči už si zvykly, ale bylo to hovno platný. Tma v útrobách domu by se dala krájet, jako lidský maso.

Dorazil jsem ke dveřím, otevřel je a pokračoval dál chodbou.

Došel jsem k dalším dveřím. Viděl jsem, že pod nima už probleskuje světlo.

Otevřel jsem je.

V místnosti se matně svítilo. Zježily se mi chlupy na zátylku. V pokojíčku bylo propadliště. Smyčka nad propadlištěm vypadala hrozně. Došlo mi, že se po použití nikdy neměnila.

Mimoděk jsem zacouval ke zdi a těkal po místnosti.

Do prdele, kam jsem se to dostal!?

Všimnul jsem si, že na dně propadliště něco leží. Byl to balíček, převázanej provázkama.

Rito, kurva, za tohle mi dáš bonus. Rozhlídnul jsem se. Co když
je to past! Vlezu tam a někdo spustí odněkad gilotinu, nebo plyn nebo,
kurva, NĚCO!

Přemejšlel jsem.

Dostal jsem se daleko, ale riskovat život mě nebavilo.

Hnul jsem se zpátky ke dveřím, prilepenej na zeď, jako pavouk.
Milostivinaciste.JPG

Když jsem byl u dveří, zastavil jsem se. Představil jsem si Ritu, jak ráno volá a ptá se, jestli jsem splnil úkol.

JeeEEE, nee…

Podíval jsem se zpátky na balík.

Sebral jsem celou svou odvahu a vykročil. Zíral jsem na to všechno. V pravym hornim rohu balíku něco bylo.

Udělal jsem několik dalších kroků a zaostřil.

Bylo tam rudý srdce a v něm černej hákovej kříž. No to mě poser, co je tohle za sektu!

Milostiví nacisté?

Podíval jsem se nahoru a do všech stran. Nikde jsem neviděl žádný nebezpečí. Smyčka se nehejbala.

Skočil jsem do propadliště a hmátnul na balík.

 

Můžeme se ptát


proč lidi dělaj věci,


nad akterejma zůstává rozum stát,


ale existujou lidi,


který takový věci dělaj běžně a my jim za to


platíme


a jejich křik se rozlýhá po celym světě,


maj asi pocit, že je nějaká bytost a energie předurčila k tomu,


aby nás prudili jak se dá,


aby nám ukazovali finger ze svejch kanclů,


z novin


a hajzlpapíru, kterej nám rádi podaj,


abychom si s nim vytřeli prdel a je hlavně nechali bejt,


jejich zájmy, jejich posraný kecy, jejich nuda a plytkost,


baví je dělat nepochopitelný věci,


můžou se na mě smát,


ale já si je jednou koupim a nechám je


v místnosti dělat kašpárky a pitvořit se, fláknu jim na čelo


peníz


a budu se dívat, jak ho horečnatě strkaj do ušmoulený kapsy.


Budu sledovat jejich sliny a jejich oči, protože v očích 


je všechno,


…vidět.

 

Chytnul jsem balík a skočil rychle zpátky ke zdi. Srdce mi bušilo a ve střevech jsem ucejtil pohyb.

Na chodbě jsem uslyšel zvuky.

Oči mi vylezly pomalu z důlků. Na to jsem nebyl pripravenej, že NĚKDO přijde. Ani na to, že mi oči vylezou z důlků.

Schoulil jsem se do rohu.

"Myslíš, že je uvnitř?"

"Blbost, tam by se neodvážil."

"To je fakt, ale kam ten drban zase zmizel? Tentokrát si to
pěkně odskáče. Takhle dlouho ještě nikdy pryč nebyl. Něco se muselo
stát. Je jen otázka času, kdy to začne hořet z ministerstva!"

"To jo, musíme ho najít co nejdřív."

"Ale tady v těch katakombách se může skrejvat klidně pěkně dlouho…"

"Může bejt i venku…."

"To jo…ale von se vždycky vrátí, rozumíš, vždycky se vrátil,
táhne ho to sem, PŘED TY DVEŘE, když ho jakákoliv policie hledala a
nenašla…, ale teďka je fakt pryč dlouho, něco se musí dít."

"Nestraš, co by se dělo…"

"Všimnul sis těch krys? To nebejvalo. Dřív se objevila tu a tam jedna, dneska, když deš dolu, jsou všude."

"Hm…"

Slyšel jsem vzdalující se kroky. Jakto, že se ani nepodívali dovnitř!? Podíval jsem se dokola a na stěny.

Na fleky pod smyčkou.

Na flekatej strop.

Na…jej…, na věc v ruce!

Balík vypadal normálně, až na tu značku. Srdce, jaký jsme
používali v dětství k výrazům lásky, tvořilo podklad pro černej obrácenej hákovej
kříž.

Nikde nebylo nic napsáno.

Upřímně říkám, že jsem byl z posledního vývoje trochu deprimovanej a docela i zaskočenej.

Proč se sem chlapi nešli podívat? A koho to vlastně hledaj? A proč ho hledaj už dlouho?

A co MINISTERSTVO??!!

Krysy!

Vzpomněl jsem si na mrtvolu zvířete u schodů.

Zhluboka jsem se nadechnul a zatajil dech. Cejtil jsem, jak
srdce začíná bít pomaleji. Držel jsem dech a srdce dokud to šlo a pak
ještě několikrát. Panika pomalu ustupovala pryč.

Za chvíli jsem byl zase schopen uvažovat chladně.

Ať už jsem kde jsem, je to pěkně blbý místo. Bude teda lepší z něj odejít.

To mě napadlo.

Tu myšlenku jsem hned přijal. Jasně, prostě vypadnu z týhle díry, předám někomu balík a budu to mít celý z krku.

Rita mi dá…, zaplatí…a budu mít pořád flek u žárlivce, kterej neví, co s penězma.

Otevřel jsem dveře.

Nikde nic. Tma a ticho. Potom jsem uslyšel cupitání zvířátek a znova zatajil dech.

Snad mi neublížej, nikdy jsem žádný zvíře nezabil…úmyslně.

Zavřel jsem za sebou a klopýtal tmou tam, kde jsem si pamatoval
schodiště. Narazil jsem do zdi. Pod nohama mi proběhlo zvíře. Bylo to,
jako když mi pod tělem proplave ryba. Slyšel jsem tichý pískání
hlodavců.

Další mi proběhla mezi nohama.

Došlo mi, že mám mobil, na kterým tohle celý píšu.

Vyndal jsem ho z kapsy a otevřel. Modrobílý světlo otrávilo chodbu.

Schody byly asi tak deset metrů ode mě.

Uslyšel jsem někde v dálce kroky. Nebo se mi to zdálo, že je slyšim??!! Matrix…

Hned na to, jak krysy běžej o překot. Běžely pryč.

Zdálo se mi, že se kroky přibližujou, ale nemoh jsem to říct určitě. Tenhle smysl mi přestal fungovat.

Uvědomil jsem si, že jedinej smysl, kterej se mi zjevil v mozku, byl smysl odněkud utéct.

Můj mozek zaplavila panika.

Skočil jsem ke schodům. Odněkud se změnilo na odtud.

Věděl jsem jen jednu věc a tu jsem věděl fakt naprosto jistě. Že se tady nechci s nikym potkat!

Že chci pryč! Kurva, Rito, do čehos mě to dostala!

Běžel jsem po schodech a připadal si, jako když mě v Argentině v oceánu honila chobotnice. Za žádnou cenu bych se neohlídnul! Úplně zcestnej postoj! Bral jsem schody po čtyřech. Představa, že bych se zastavil a naslouchal, jestli někdo nejde za mnou?

CHA!!!

Ani náhodou! Co bych tam uviděl, ve světle mobilního přístroje??

Tvář.

Uviděl bych určitě strašnou tvář někoho.

Nebo taky nic.

Cokoliv.

Doběhl jsem po schodišti nahoru a narazil na dveře. V tu samou
chvíli jsem uslyšel, jak můj mobil dvakrát zakvičel, že nemá dost
energie.

Vzal jsem za kliku.

Dveře, který jsem předtím v pohodě otevřel, byly zamčený.

Lomcoval jsem klikou.

Potom jsem toho nechal. Bylo jasný, že je zamčeno. Chtěl jsem se
roztéct. Normálně se rozplavit po betonu. Vylejt se skrz dveře a tam se
zase složit, přeskočit zeď a běžet tak, jako kdysi před banditama v Rio
de Janeiru. Popadat dech a blít vyčerpáním…, ale ne tady čekat, až si
pro mě NEKDO přijde.

Někdo, kdo se chodí dívat na dveře popravčí komory a koho se bojej krysy, který přece TAM dole už všechno viděly.

Z tyhle meditace mě vytáhlo zakvičeni mobilu. Trojitej výhružnej zvuk a potom jedno smutný zakvílení.

Stroj zhasnul.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že můj jedinej zdroj světla je pryč. Tma se naplno opřela do mozku.

Zatajil jsem dech.

A uslyšel jsem pomalý plouhání do schodů. Znělo to, jako když po
schodech leze slimák, kterej má ovšem nohy. Naprosto pravidelnej rytmus
něčích dlouhejch kalhot, šoupajících se ze schodu na schod.

Vzpomněl jsem si na Ritu. Iracionálně mě napadlo, že by to
mohla bejt ona. Že se prostě nudí, kunda milionářská, a hraje si se
mnou nebohym takovýhle hry.

Že se ke mě došourá a řekne svým typickym hlasem.

"Co se tady krčíte, Derere, do práce, hybaj, je třeba něco dělat, ne tady strachy kvílet, drahoušku!"

Bylo to iracionální, ale na chvíli to zabralo. Musel jsem si i
trochu tý představě zachechtat, než jsem si uvědomil, v jaký se
nacházim situaci. Potom mě to teda zase přešlo.

Snažil jsem se znova zatýct do betonu. Oči mi zalezly, ovšem
uši…cha…ty mi narostly, že jsem určitě v tý chvíli vypadal, jak
špatně narozenej slon.

Napínal jsem ty ušiska a zíral do tmy.

Zvuky byly pořád stejný.

Před očima se mi začaly míhat siluety a barevný obrázky.

Znova jsem se zhluboka nadechnul a zadržel dech. Cejtil jsem, jak srdce zpomaluje.

Nakonec jsem vydechnul a během toho výdechu nervozita úplně zmizela. Zkusil jsem to znovu. A znovu.

Přešlo to.

Najednou jsem nic neslyšel, ani jsem teda nic neviděl. A to byl pokrok.

Nakonec je přece jen lepší klopýtat tmou, než se potácet mezi
pohyblivejma obrázkama a vířivejma symbolama nějakejch blbostí.
Nedejbože mezi nějakejma guruálníma vizema.

Zkusil jsem se pohybovat a narážel do zdi. Všude byla kluzká a
betonová. Dveře byly zamčený, zkusil jsem to ještě několikrát. Zkusil
jsem ty dveře vyrazit.

Bloody holly fucking SHIT!

Nic.

Ta myšlenka mi nejdřív přišla úplně děsivá. Nesmyslná.

Ale postupně jsem to zpracovával.

Ty chlapi přece museli někam jít! Nahoru určitě nešli. Jejich hovor se vzdaloval horizontálně, ne vertikálně.

Vykročil jsem teda znovu dolů.

Zkusil jsem odhadnout čas.

Muselo bejt nejmíň půl čtvrtý ráno.

Zastavil jsem se.

PÚL ČTVRTÝ RÁNO a já tady lozim v katakombách u vězení, kde
budou za pár let jezdit auta byznysmenů z východu, a nebo zelený
manželky tady budou tlačit obrovský nákupní vozíky plný žrádla a prášků
na praní…

Znova jsem se musel pousmát a přiznat Ritě, že umí výborně manipulovat s lidma. Fucking bitch! A já to mám vodsrat. He.

Šel jsem pomalu dolů a napadlo mě, že moje kroky zněj jako kroky slimáka. Měl jsem pocit, že na zdi za sebou zanechávám sliz.

Po chvíli jsem si všimnul, že trochu vidim. Bylo to nejasný. Světlo nikde nebylo. Ale viděl jsem obrysy chodby a cestu dolů.

Posledních pár schodů jsem se dokonce odlepil od zdi.

Byl jsem zase dole u dveří.

Ani mě nenapadlo na ně sahat.

Vydal jsem se směrem doprava.

Nejsem přece žádnej levičák…ale pravičák taky ne.

Ach jo.

Rovně jít nejde, je tam zeď.

Vyrazil jsem teda nakonec doprava.

 

—– o ——

 

Před sebou uviděl kouř.

Cesta ho už zmáhala, musel zastavit a u benzínky si odpočinout.

Díval se na lidi.

Hemžili se, jako nějaký igelitový zvířata z japonskýho filmu.

Neměl je rád.

"Už hoří skoro celej les…"

Otočil se.

Stál tam tlustej chlap, pohupoval se na patách a odpudivě se usmíval. V ruce držel klíčky od BMW a v hubě převaloval doutník.

Pocítil zase tu touhu.

Touhu zabíjet na počkání, jen tak, pro radost okamžiku. Ale ovládnul se…

"Kdy to začlo?"

"Už je to pár dní, je to peklo, k tomu ty vedra
…," zahoupal se tlusťoch na patách a nastoupil do svýho BMW.

Díval se, jak odjíždí.

V jeho chladných, šedomodrých očích se nakonec přece jen objevila bestie.

Pomalu nastoupil do auta a díval se na oblaka kouře valící se z hor. Nastartoval.

Mířil přímo k epicentru požáru.

Projel kolem čumilů a lidí, co museli odejít ze svejch baráků a potom se dívat, jak jejich dům pomalu mizí.

Oči mu svítily a odrážely záři ohně.

Zastavil a šel pěšky. Hlasy lidí nevnímal, někdo ho chytnul za rameno. Odstrčil ho a přidal do kroku.

Znova se mu vrátilo to hučení, musel se chytit za hlavu. Znělo to jako zpomalený vibrace letadlovýho motoru. Pokračoval dál.

Už byl u čáry ohně.

Slyšel požárníky, jak na sebe křičej a před sebou viděl ohnivou stěnu. Otočil se.

Nacelnik.JPGViděl kolem sebe čtyři pomalu se pohybující postavy v helmách, bojující s ohněm, kterej teď zněl jako bučení odporný obrovský krávy.

Nemohli to čekat.

Dvoum zezadu zlomil vaz, jednoho zabil ranou do krku a posledního uhodil konečky prstů do levý strany hrudníku.

Díval se na něj zblízka, ale neviděl skrz helmu. Chtěl uvidět a zachytit to překvapení ve tváři oběti, ale nepodařilo se mu to.

Žár ohně necítil.

U vraždění nikdy nic necítil.

Vítr změnil směr a ohnivá hradba teď oddělovala scénu od ostatních lidí.

Kleknul si na kolena a znovu se držel za hlavu. Bylo to neúnosný.

Když se postavil, stal před ním indián. Ale ne ten, kterej mu přines zásilku. Tohle byl doopravdy náčelník.

"Proč tady marníš čas zabíjením!"

"Ehhh, nemůžu za to, vždycky, když vidím obludnýho majitele nablejskanýho BMW, mám chuť někoho zabít."

"Seš patetickej, seš nespolehlivej. Proč zabíjíš požárníky? Dej mi tu zásilku!"

"Nech toho náčelníku, nikoho jinýho tak dobrýho
nemáte. Je to celý strašně nesmyslný. Nevim, proč jsem musel zabít
právě tyhle lidi a ne toho, kdo to ve mně vyvolal. Nikdy to
nechápu."

"Ty si myslíš, že jsi nenahraditelný. Řeknu ti, že
nejsi. Jsi blázen, který tu po lesích honí svůj zdravý rozum a nikdo ho
nedožene."

Hučení ohně se pomalu měnilo na praskání.

"OK, omlouvám se, už se to nestane. Nebudu se dál rozptylovat."

Dívali se navzájem do očí.

Potom se náčelník otočil a zmizel v doutnajícím lese. Vydal se
za ním. Nemohl ztrácet čas s policií ani s někým, kdo by snad chtěl
vědět, co tady v hořícím lese dělal.

Měl úkol a ten musel splnit.

 

Pokračování každou neděli.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama