Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Muž bez pokračování – Intermezzo

Zdál se mi zase ten stejnej sen. Stál jsem před branou obrovský budovy a na někoho čekal. Nikdo dlouho nešel, ale já věděl, že nakonec přijde. A jako vždycky mi přinese něco, co je zabalený do papíru a co se trochu hejbe. Tentokrát ale nepřicházel. Uvědomoval jsem si, že už je to moc dlouho. Sen se vůbec neměnil, měl jsem místo děje fotku. Sen tvořenej fotkou. Vzbudil jsem se do novýho dne. Pustil jsem Rádio 1. Nebylo to úplně nejveselejší, ale lepší než to, co tady je vždycky puštěný, aby bylo po ránu veselo.

Měl jsem docela výbornou náladu, že jsem se hezky vyspal.

Postavil jsem horký kafe před sebe a pustil počítač. Na
Facebooku se mi objevilo velký množství starejch známejch, na který
jsem už dávno zapomněl.

Zazvonil mobil.

Reklama

Ležérně jsem se pro něj natáhnul. Kdo mi to sakra volá…Podíval jsem se na mobil. Rita. RiTA, RITA CALLING!!!

Ježíšmarjá!!! Já na to zapomněl!!! Já úplně zapomněl jít ve dvě do tý věznice.

FURT TADY MEDITUJU, píšu kraviny, čtu kraviny, ŘIKÁM KRAVINY…, a na tohle jsem úplně zapomněl!

Mobil zvonil.

Hlavně, že jsem se dobře vyspinkal!

Mobil furt zvonil.

CO ŘEKNU???

Zved jsem to.

"Derere!"

"Ehmeh…Rito…"

"Co si o sobě vlastně myslíte?"

"Mheh…já?"

"Samozřejmě že vy, MLUVÍ TADY SNAD EŠTĚ NĚKDO JINEJ???"

"Neeemh…"

"Vy si myslíte, že ste vtipnej. Vy NEMEHLO!!!"

"Jak jste mi to řekla..?"

"NE, VY NEJSTE NEMEHLO, VY JSTE MANIAK! MANIAK BLBOSTI!"

"Mhe…"

"JAK TO MLUVÍTE, VY NEMOŽNEJ TRUHLÍKU! VY NÁDIVO!"

Z telefonu se začalo kouřit. Aspoň jsem měl ten pocit. Začal mě úpně pálit v dlani…

"Vy patetickej NEMOTORO!"

"Tak tohle si vyprošuju!"

"CO SI VYPROŠUJETE!!! Co to řikáte za nesmysly!"

"No, vvvvvv…"

"Derere, já vás přijedu osobně ZABÍT! TOHLE SE NEDÁ VYDRŽET!"

"Meh…"

"CO TO ŘIKÁTE ZA SLOVA!!! Jaký to používáte výrazy a výdechy? Kde jste se TOHLE naučil?"

"Mněch…"

Položila to.

Rychle jsem odhodil telefon na židli, zdálo se mi, že cejtim spálený
maso. Cejtil jsem taky krůpěje potu, jak mi tečou po čele, po krku i po
hlavě.

Napil jsem se kafe a opřel se o opěradlo židle. Židle zavrzala a začala se pomalu hroutit k zemi.

Vstal jsem.

Kafe jsem vylil. Nepřišlo mi ani divný, že tekutina dopadla přesně na to místo, kam jsem předtim položil počítač.

Vyjeknul jsem a vytrhnul baterku z počítače.

Někam odletěly malý šroubky, slyšel jsem je, jak cinkaj po místnosti. Cinkaly jako vyražený zuby malýho dítěte.

Začal jsem je hledat. Jak jsem se ohnul, praskly mi na koleně kalhoty.

Postavil jsem se.

Z kapsy mi vypadnul druhej mobil, kterej se předchozíma pohybama dal do
pohybu. Baterka odlýtla na neznámý místo. Kryt a tělo přístroje mi
zůstaly u nohou.

Sehnul jsem se pro to a píchlo mě v zádech. Nevěřícně jsem si sáhnul na plotýnku, jakobych snad moh něco tim pohybem vyřešit. Začlo se mi z toho chtít na záchod.

V předklonu jsem se tam došoural.

Posadil jsem tělo na mísu.

Nemoh jsem zatlačit. Bolest se rozlejzala po zádech. Situace
dospěla tak daleko, že jsem se mimochodem zasmál. Vzápětí jsem se
zkroutil bolestí. Nemoh jsem se smát, ale ani se kroutit!

Nemoh jsem ani dejchat.

Nemoh jsem se zvednout z prkýnka. Nemoh jsem si ani utřít prdel. NO TO JE STRAŠNÝ STÁŘÍ!

Zachytnul jsem se kliky a zvednul tělo. Spára ve dveřích mi tentokrát nepřišla tak zajímavá, jako jindy.

Dosunul jsem se k posteli a zkroutil se na ni.

Díval jsem se do zdi. Za chvíli se na zdi začaly objevovat obrazce, někdy barevný, jindy černobílý. Díval jsem se na to se zalíbenim. Mělo to něco do sebe.

Bylo to trochu jako krasohled. Halucinace z bolesti.

Našel jsem si jednu polohu, ve který mě nic nebolelo. Usnul jsem.

Spanim a odsunem na záchod jsem strávil dalších pár dní. Během
těch pár dní jsem si uvědomil spoustu praktickejch potíží postiženejch
lidí a četl jsem noviny. Zaregistroval jsem Entropu Davida Černýho a úpornej jek českejch a bulharskejch politiků. Dělalo se mi z celý aféry hrozně
dobře u žaludku. Gestapácká česká národnostní strana prohlásila, že když ji zrušej, vstane z popela jako Fénix do dvou tejdnů. Vznikla česká národnostní strana, která sdruží všechny příznivce pana prezidenta a odpůrce města Lisabon. Do řeky v New Yorku spadnul airbus se 150 lidma poté, co mu do
motoru vlítla kachna. Všichni přežili, díky dobrýmu pilotovi. Český
internetový mátijebové ho okamžitě odsoudili, že je to Američan. Ruskej monarcha namaloval obraz. Je na něm okno a azbuka. U pobřeží Austrálie začali řádit žraloci a u Perthu zbyly po
jednom potápěči jenom plavky. Domácí se nechali slyšet, že takovej
výskyt bilejch a kladivounů u pobřeží nepamatujou. Umřel autor chobotnice pár hodin poté, co se mu narodila dcera.
Český politici toto téma okamžitě uchopili do svejch nemocnejch
politickejch keců.  Soud s nadávajícím bloggerem Respektu skončil.
Musí se omluvit, ale měl pravdu. Mozky celého světa ochromilo sousloví
"finanční krize." Chytráci, kteří si půlstoletí nechávali honit péro
volnou rukou trhu řekli, že lepší je normální sex a že všechny peníze,
který kdy za ten handjob ty posraný ruce zaplatili, teď musej znova
zaplatit všichni ostatní lidí. Rusko zastavilo dodávky plynu. Kamarád Paul mi napsal z Rio de Janeira, že jsem vůl a ať
přijedu na pivo. Já jsem mu napsal, že nemůžu, protože jsem přimrznul k
Česku.

Můj tejden byl najednou pryč.

Záda přestala bolet pod nákladem ibuprofenů a já se mohl zase
svobodně procházet po Nuslích. Žiju tu dlouho, ale jako bych právě
teprve teď začal objevovat jejich krásu. Ohraničený z jedný strany nádražím Vršovice a z druhý vězením
Pankrác, vstoupily do povědomí lidí hlavně díky mostu, odkud lidi skáčou
dolů, aby poté odešli nahoru.

Most sebevrahů přetíná Nuselský údolí a člověka hned nenapadne, že dřív se jmenoval most vraha Klementa Gotwalda.

Děsný…

Jeden večer jsem si tevřel láhev Santa Heleny, zadumal se nad strmejma štítama And a nostalgicky si zapálil doutník. Zůstal jsem tak jako nějakej varan nejmíň deset minut. Přestal
jsem dejchat. Zpomalilo se mi srdce. Upadnul jsem do transcedentálního
gurovění. Z gurovění mě vytrhnul nepříjemnej zvuk. Jak jsem se probíral,
zvuk postupně dostával obrysy a nakonec mi došlo, že mi zvoní telefon.

Už delší dobu podezírám čerta, že to byl on, kdo vymyslel mobil.

Na displeji se ukazovalo neznámý číslo. Zmáčknul jsem to.

"Derere!"

" Rito, to jsem rád, že Vás zase slyšim, posledně jste byla nějaká nervózní."

"Nervozní? Drahoušku, vy jste zrejmě nepoznal, že kdybych byla ve vaší blízkosti, zbyl by z vás jenom mastnej flek rozdupaný mými vysokými podpatky?!"

"Hm…"

"Proboha, nezačínejte zase s těmi zvuky…"

"Dobře, tak co pro vás můžu TENTOKRÁT udělat?"

"Ahh…Derere, dobře…víte, vznikla mi potíž."

"A to mě mrzí. A jaká?"

"Jak jste mě posledně nechal na holičkách, našla jsem si někoho jiného a poslala jsem ho ve dvě v noci převzít tu věc…"

"Hehe, a on to ňák posral, že jo."

"Nedá se to tak úplně říct."

"Tak vám to ukrad, že jo. To znám, to máte z toho, když si na důležitou práci najmete mameluky."

"Že to říkáte zrovna vy…"

"Já…vvvvvv?"

"NECHTE toho, prosimvás…"

"Dobře, tak co se stalo s tou zásilkou?"

"No, právě že nic."

"Jak, NIC?"

"No nic. Chlap prostě ZMIZEL!"

"COŽE? ZMIZEL?"

"Nojo. Mluvila jsem s ním těsně předtim, než šel směrem k věznici. A potom se po něm země slehla. Mobil zvoní, ale nikdo to nebere…už několik dní."

"No to je nadělení… A nešel se ten váš, ehm, zaměstnanec někam vožrat?"

"Ne, on nepije, je to takový slušný člověk."

"Aha, tak to mi je jasný, že to nevyřídil."

"No, myslela jsem…," hlas jí trochu zjihnul. Už nebyl tak ostrej.

"Copak?" zjihnul jsem taky.

"No, že byste třeba chtěl se jít někam podívat, něco zjistit…jít například dneska v noci ve dvě…"

"COŽE, vám zmizel chlap a já ho mám jít hledat? Vždyť jsem to klidně moh bejt já, kdo zmizel."

"Zaplatím vám…"

Přemejšlel jsem o světě, který zachvátila finanční krize. Miliardáři už začali páchat sebevraždy a zvýšila se spotřeba alkoholu.

"Dobře…ehh…tak jo, tak já se zkusim poohlýdnout a večer zavolám."

"Ale půjdete tam, že…myslím ve dvě v noci. "

Nechtělo se mi. Sakra, vůbec se mi nechtělo!

"Tak jo."

 

Sebevrah na mostě Klementa Gotwalda


dole jsou Nusle

policajti stojí a lidi se dívaj svejma dalekohledama na siluetu nad údolim.

Skočí nebo neskočí…

padaj sázky,

tlustý chlapi s pivníma břichama lezou z hospod,


zacloněj si rukou slunce a chvíli mžouraj

viděj hovno, tak aspoň sprostě spílaj sebevrahovi,


že je přinutil zvednout jejich

tlustý prdele ze starejch rozvrzanejch židlí.

Ženy v bílém ukazují manželům tu scénu.

Muži mluví do mobilních telefonů.

"Hele, voe, nebudeš tomu věřit, vidim chlapa, jak skáče z mostu," a někdo říká, "dělej natoč to. "


Ke slunci letí mobilní telefony s fotografickým aparátem 2.1 pixelu.

A dolů letí tělo.

Zaměstnanci čerpací stanice, kam tělo dopadne, nadávaj,

že musej zase čistit chodník. 

 

Pokračování každou neděli.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama