Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Můj Respekt – č.42


Na tohle číslo sem čekal fakt dlouho, možná i sedumnáct let...

Historii nemá cenu znova opakovat. Všichni víme, jak týdeník vzniknul (krásná informace o tom, že název vymyslel redakční řidič), jak pokračoval a jak se dostal na křižovatku v letošním roce.

Líbilo se mi to, ale některý témata byly i na mě příliš "těžký".

Možná se dá příčina hledat v moji jednoduchosti a naprostym znechucení českou politikou, který u mě začátkem tisíciletí dosáhlo vrcholu a kulminovalo zhruba v roce  2001, kdy sem opouštěl republiku.

Reklama

Už sem se nikdy nechtěl vrátit.

Nejenom kvůli politice samozřejmě.

Ale děsivý český politici k mýmu rozhodnutí hezky přispívali. Placení daní v cizích zemích mi skoro sedum let chránilo zdraví při čtení zpráv z Čech.

A Respekt psal o politice, i když kriticky, ale já nějak vnitřně cejtil, že to nebude do budoucna fungovat. Čechy sice politika zajímá, ale nejvíc je zajimaj milenky politiků a to, kolik berou. Ty politici. A ty milenky taky.

A o tom Respekt nikdy psát nebude. Ale, takže proč je vlastně tohle číslo "moje?"

Sedím v baru, kam občas chodím po práci na uklidňující drink. Je tma a příboj dělá hezkou kulisu. Přicházej lidí, mimo jiný zpěvák z kapely, která bude večer hrát.

"Víš co udělali Radiohead?"

"No dali songy zadarmo z netu, že jo."

"Jo, lidi si můžou vybrat, kolik zaplatěj a nebo si to stáhnout zdarma," valí na mě chlapík oči.

"No jo, to je ale snad docela normální, ne." říkám já.

A tím se dostávám k číslu 42.

Hned na první straně vidim čtyři obličeje a otázku o kriminalizaci sdílení hudby na netu. Ach jo, říkám si. Zase ty řeči o kriminálním chování. Inženýr z federace hudebního průmyslu, zástupkyně pirátského svazu a zástupce umělců. Nečekám od nich nic jinýho, než co řeknou. Řeknou, že sdílení hudby je zločin jako každej jinej a protipirátská zástupkyně dokonce uvede i obrovský sumy, který ve formě peněžitých trestů čekaj na chudáky adolescenty.

Koukám na to a říkám si: Jen se snažte. Mezitím vám mezi vašima prstama protejká život a jeho realita rychlostí  stovek mega za sekundu.

Zkuste to zastavit. Cha! Zkuste to chytit a zakonzervovat!

Nejsem žádnej vizionář, ale nejde nevidět, že stojíme na prahu, a nebo už možná přímo uprostřed, velký změny o který se další generace budou učit jako sme se my učili o vynálezu lodního šroubu nebo hromosvodu.

O to víc mě potěší odpověď čtvrtého dotázaného, redaktora Lupy.cz.

Tak to je.

Mladej člověk, kterej vidí život takovej jakej je.

Cena nahrávky na dnešním hudebním trhu je nula, ať si říká kdo chce co chce. Že to zastaví americkej soud, kterej exemplárně odsoudil nebohou ženu k celoživotnímu splácení pochybný pokuty je bláhovej nesmysl.

Už to nejde vrátit. Je to stejný plejtvání energií, jaký předvádí českej prezident v otázkách "svobody".

Hudební průmysl se s tím dřív nebo později smíří a najde si jiný cesty. Že to bude stát fleky ruznejch šéfíků hudebních vydavatelství a možná nastanou konce celejch jejich oddělení, tak už to v životě chodí.

Ale zpět k číslu 42.

Moje vzdálená příbuzná strávila určitej čas svýho života v Terezínském ghetu. Dnes je ji přes osumdesát a když sem ji před osmi lety instaloval internet, bál sem se, že to nezvládne.

Dívala se na mě tenkrát pronikavě svejma krásnejma hnědejma očima a řekla přísnym hlasem.

"A proč bych to nezvládla, dyk jenom zmáčknu tady tohle, né."

Dnes cestuje do Tasmánie za svým nejstarším synem a se zbytkem rodiny komunikuje přes net tak, jako my všichni.

O svejch zdravotních problémech nemluví, ale sem si jistej, že už se se smrtí viděla. Ale nevzdala to a je radost s ní bejt.

Když sem viděl fotku, kde dvě ženy, jedna s elegantně sepnutými dlouhými šedivými vlasy, sedí před obrazovkou počítače, myslel sem na Hanku.

Ale zpět k číslu 42.

"Ty zasranej zmrde" objevuje se vedle ucha kresby chlapa s brunátným obličejem.

Charles Bukowski.

Jako dítě sem začínal s Karlem Mayem, potom se přečet všechno od Chandlera a Agathy Christie, jako adolescent sem se trochu nechal unést Remarquem, ale hned sem přešel na Shakespeara, Camuse, Hemingwaye…potom Kerouac, Klíma…líbilo se mi to, ale pořád sem se nemoh s téma hrdinama identifikovat. Nebyli to hrdinové z mýho světa.

Byli to hrdinové ze světa někoho jinýho. Byli dokonalý. Každej svým způsobem. Mluvili spisovně, občas trochu sprostě, ale decentně, jakoby potichu. A pak sem od někoho dostal typ na "ňákýho Bukowskýho." Šel sem a koupil.

Byl sem omámenej. Bylo tam všechno. Bylo to prostředí, kde sem žil. Slovník, příběhy…to všechno sem znal, dělo se to kolem mě, dnes a denně.

Tenhle chlápek píše o životě, sakra, říkal sem si.

Antihrdinů sem potkával denně desítky, hrdinu ani jednoho, sedával sem s nima po hospodách a poslouchal kolikrát neskutečný kecy. A pak sem to čet v těch knihách. Nemoh sem se od toho odtrhnout.

Poslední román Škvár psal Bukowski před smrti a já si říkal, když sem to dočet, že je smutný, že už další kniha nebude.  A jako se spoustou věci, sem si problém vyřešil po svym. Už to nikdo nikdy nenapíše za mě, budu si to teda muset napsat sám.

Nacionalismus jako prostředek politického zviditelnění nenávidim, možná víc než cokoliv jinýho v politice. Chlapi co tohle dělaj si doslovně zahrávaj se životy lidí. Moje babička sice trochu mluvila jediným cizím jazykem, kromě slovenštiny, a to byla právě maďarština, ale nikdy sem ji neslyšel na Maďary nadávat. Politici, který přes Dunaj rozpoutávaj z obou stran národnostní vášně, by měli bejt odlepený od moci, namočený do vařícího lepu, obalený do peří a poslaný po široké řece k moři.

Při pohledu na svůj redakčně upravenej článek o růžovým delfínovi, si představuju chudáka, kterej ty úpravy dělá.

Je celej den v pohodě až do chvíle, než se dozví, že bude přes noc opravovat článek od Derera. Musí to číst určitě nejmíň desetkrát dokola, protože chyb a nespisovnejch výrazů je tolik, že se to prostě nedá normálně zvládnout.  Ve tři ráno si bere prášek na bolest hlavy a uléhá k probděné noci, kde ho bude v šílených snech pronásledovat chlap s dírou v hlavě.

Brazilský Ikaros je fenomén, o kterým sem se dozvěděl až po svým příjezdu do Jižní Ameriky. Šel sem se známejma na oběd a hovor se stočil na zrovna probíhající oslavnou řeč v Kill Devil Hills, pronášenou americkým prezidentem ke stému výročí známého letu bratří Wrightů.

"Ten chlap blábolí úplný nesmysly" řek tenkrát někdo u stolu.

Chvíli sem poslouchal a říkal sem si, že sem toho chlapa už slyšel blábolit větší nesmysly, než všeobecně známou věc, že bratři Wrightove byli první ve vzduchu.

"A proč?"

"Cha, dyk přece každý malý dítě ví, že první ve vzduchu byl Santos Dumont!"

"Cože, jakej Santos Dumont! Co to je za typa?"

"Ty nevíš, kdo byl Santos Dumont?" Společnost se baví nad moji blbosti. Lidí se úplně nahlas smějou! Co to je?!!!

"No…nevím."

Po pár dnech bádání sem nakonec zjistil, že bratři Wrightové se nechali do vzduchu vystřelit, a viděli je u toho jen jejich kámoši, ktežto brazilskej Ikaros to normálně na zemí nakopnul, rozjel se, vznes se a pak zase přistál, před stovkama lidí.

Asi mu to přece jen prvenství ve vzduchu nepřinese, ale je to hezká věc. V Brazílii se každopádně děti o bratrech Wrightech neučí, a když, tak až na druhym místě.

"Ty jo, o nás bude v Respektu?" říká kluk z Bow Wave.

V tý otázce je všechno. Že by se něco ze života karlovarskej hiphoperů dostalo na stránky respektovanýho týdeníku, kdo by tomu věřil?

Článek o hiphoperech je pro generaci lidí, který politika nezajímá. Komunisti sou pro ně nějaký strašidla z pekel minulosti. Zajímá je muzika, parta, chemie nebo příroda. Jako třeba Jakuba Derera z nuselskejch N-sides…

Tohle může dát signál velký skupině mladejch lidí, že Respekt není jen něco, čemu nerozuměj, jako třeba politika nebo daň z přidaný hodnoty, ale může to bejt taky přímo o nich. Nebo lidech z jejich okruhu.

A když si to přečtou, třeba je napadne přečíst si i něco "těžkýho."

To je to, na co sem čekal.

Aby se v Respektu vyloupnul, kromě politiky nebo ekonomie, taky normální, běžnej a zajímavej ŽIVOT – můj život, a protnul se s životama lidí, který se narodili dlouho přede mnou, dlouho po mě a taky kolem mě.

A to se v č.42 určitě povedlo.

 

"Moje číslo 42" bylo ke ztažení zde (14M), až do chvíle, kdy ho přebilo číslo 43. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama