Do státu New Mexico jsme dorazili po veselých peripetiích od New Yorku přes Jižní Dakotu.
Co se nám to vlastně stalo v Jižní Dakotě…pamatuju si to dobře, že jsme stáli opřený rukama o kapotu auta?
Pamatuju si dobře, že bledý tváře přeměnili na důkaz naprosto děsivý ignorance posvátnou horu Lakota Siouxů na čtyři obrovský xichty posranejch bledejch tváří? Během celý cesty jsem nezažil větší absurditu, než Mount Rushmore.
Příznačný je, že to celý hrozný vytvořil právník z New Yorku.
A potom jsme najednou pili pivo u indiánů Zuni.
„Chcete se jít podívat na jedno krásný místo, tady kousek v horách.“
„No…ani ne, my radši pojedem do hospody.“
Někdo přejel dikobraza. Bylo mi líto, že dikobraz je mrtvej a jeho ostny trčí do vzduchu z asfaltu, nad kterým se vaří vzduch, jako ve filmech ze Svatýho lesa.
Uprostřed pouště crossroad a hospoda, v hospodě barman, šero a dva Češi.
V přítmí se vypráví příběhy o indiánech, co zabíjej počestný basebalovejma pálkama.
Otevřely se dveře a v závanu horka se objevili dva indiáni.
Podívali se po místnosti a dali si pivo.
Češi odešli hrát kulečník. Češi uměj hrát kulečník asi jako cvičený opice, takže šlo spíš o zabíjení času.
Jeden indián vstal a řek, že budou hrát proti nám.
Češi proti indiánům. Kdyby to bylo v hokeji, sakra! Ale takhle…
„Nice shot,“ řek mi Inču-čuna, když se mi jednou podařilo náhodně umístit kouli do díry.
Druhej nic neříkal, jenom tiše umisťoval všechny koule do děr.
Češi odsunuti zpět ke stolu.
Na zpáteční cestě bodliny dikobraza a vařící se vzduch nad asfaltem. Asfalt krásně voní, když je čerstvej.
„Dneska je zrovna Rain dancing…můžete se jít podívat. Normálně tam bledý tváře nesměj, ale že jste to vy…“
Stáli jsme a zírali na rituální tanec. Ten song mi pak zněl v hlavě roky. Hrozně rád bych to někdy slyšel znova.
„Ale nevěříš tomu, že to může přilákat déšť…“ řek jsem.
Indián se usmál.
Druhej den začlo pršet, ale my jsme si toho nevšímali.
Nebylo na tom přece vůbec nic divnýho.
V Durangu jsme v baru potkali indiána, velkýho náčelníka Navahů. Pracoval jako hlídač ohně.
Takhle to zní hrozně indiánsky, ale von koukal z vysokýho místa na lesy, jestli někde nehořej.
Dělal to i Kerouac, že jo. Ale tenhle indián byl zajímavější než Kerouac.
Pil s náma pivo, potom nás vzal domů, uvařil jídlo a vykouřil s náma dýmku míru. Dýmka byla obrovská…nejmíň metrová. Po mírovým dýmu jsem zjistil, že kromě toho, že mám z toho novýho přátelství vynikající náladu, mám taky trochu problémy se vyjadřovat.
Pustili jsme náčelníkovi Navahů písničky ze slavné desky Kdyby prase mělo křídla.
Líbilo se mu to, kazeta se potom zamotala do přístroje a známej, kterýmu patřila, strávil zbytek večera spílánim velkému náčelníkovi Navahů a zamotanej do tý pásky.
„Potkal jsem grizzlyho jenom jednou…řek jsem mu: Kámo, nechci ti ublížit.“
„A co von?“
„Prošel kolem mě…“
V noci v lese řev. Snad se mi to jenom zdálo. Lehnul jsem si radši xichtem k zemi a dělal mrtvýho. Legenda říká, že šelma to nepozná a živou mrtvolu nechá bejt.
Ráno jsem šel k jezírku. Je to možný, že podobný jezírko sežralo kámošovi botu? Když jsme jí hledali, našel jsem v bahně například zajímavý ruce nějakejch krabů.
V křoví se něco začalo děsně hejbat a najednou se objevilo mohutný hnědý tělo. Zastavilo se mi srdce a podlomila se mi kolena.
Tady, na břehu rybníka, daleko od rodiny a přátel tedy můj život končí.
Polknul jsem naprázdno.
Medvěd zabučel a odešel pomalu pryč. Oháňka se za nim majestátně kymácela.
Indiánské příběhy nemusí být jenom o indiánech, ale i o medvědech nebo o ještěrkách.
Třeba jako byla ta, kterou jsem včera večer vypil.
