Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Medvědi

Téma posledního velkoformátovýho Respektu mě nadchlo. Medvědi na Slovensku. Sem se do tohodle "problému" před dvaceti lety zamotal uplně brilantnim klasicko-českym způsobem. Eště teď, když na to myslim, musim se nahlas smát.

Sme taková veselá skupinka fakt typickejch českejch turistů.

Z nádraží rovnou do hospody. Z hospody spát někam do autobusový budky. Když nejdem do budky, většinou začne pršet.

V budce to fakt smrdí, ale jelikož dem z krčmy, je nám to jedno.

Reklama

Nejsme vlastně turisti. Ale nejsme ani trampové. Sme ňáká divná kombinace těhle dvou forem . Kamaráda si jednou stará pani na Kokoříně spletla s Henlainovcem. Dostala úplně hysterickej záchvat, že se vrátili.

Stojíme před vstupem do Vrátné doliny a děláme vtípky o medvědech. Je to velká legrace, až nás uvidí medvěd, je potřeba začít pískat na píšťalku, pak prej uteče. Píšťalky ale nemáme. Tak budem pískat na rty, hvízd, hvízd. Úplně vidim, jak až to medvěd uslyší, hned odběhne.

Vykračujeme si pohodlně po asfaltovym chodníčku až k místu, kde najednou červená turistická značka mizí prudce nahoru.

Furt si děláme legraci z těch medvědů. Medvědí stopy a medvědí trus!

Slyšels vo tom, jak medvěd skočil na chlapa zezadu. Hahaha. Chtěl asi ty řízky z chlapova batohu. V našich batozích by chlupáč našel maximálně pivo. Hehehe.

Nepamatuju si úplně presně ty dialogy, ale je to z tohodle ranku. Opilej medvěd nám připadá skvělej.

Lezeme do kopce. Kolem je najednou hlubokej les. Slunce svítí, je skoro poledne.

"Hele, a kde budem vlastně dneska spát?"

Zdá se, že někomu z nás došlo, že na horách nejsou nainstalovaný budky z autobusovejch zastávek.

"Je tady cestou značenej srub, tam přenocujem." Plán vypadá dobře. Sice budem muset strávit noc jinde, než v hospodě, ale snad to přežijem.

Je už odpoledne a stojíme u dřevěný salaše. Otevřou se dveře a my zíráme na množství lidí uvnitř.

"Tady nemůžete zůstat, už je tady přelidněno," řiká nám žena ve dveřích. Otáčíme se. "A dávejte pozor na medvědy," řekne ještě a zavře dveře. Mám pocit, že zasouvá nějakou silnou dřevěnou petlici. Ježkovy zuby, URČITĚ PROTI MEDVĚDŮM.

Stojíme před srubem a koukáme na sebe. Začíná nám to pomalu docházet.

Pokračujeme přes hřeben Malé Fatry. Les šumí a já začínám mít pocit, že z lesa je slyšet krvelačnej smích medvědů! Úplně cejtim, jak si nás jejich hlídky předávaj.

Už se mezi sebou moc nebavíme. Pomalu šlapeme na vrchol hory a díváme se okolo, odkud se na nás vyřítí grizzly. Známe souboje medvěda a hrdinů z Mayovek. A tim pádem víme, že lidi napadený medvědem nemaj valnou šanci na přežití, teda pokud nejsou hlavní hrdinové. A to my teda určitě nejsme.

 Všeobecnou medvědí psychózu dokresluje následující příběh:

Deme po pěšině a já najednou vidim, že se kamarád přede mnou zastavil. Poskočí mi srdce. MEDVĚDI. Už nás maj!

Najednou vidim, že proti nám dou dva lidi a jeden z nich ma na zádech obrovskej batoh.

"Co je? Proč si se zastavil?" ptám se. Vidim, jak si mne oči. Trošku hůř vidí na dálku.

"Člověče, sem myslel, že ten chlap je medvěd! Že jako na mě de vztyčenej medvěd s těma tlapama jak v cirkuse!"

"Ježišmarjá."

Neni co dodat. Nemůžeme TADY spát pod širákem. Představujem si, jak nás v noci sejmou. Vyloupnou nás ze spacáků jak buráky! Kde budem spát. NEVIM, všude jen hory a hlubokej les. Slunce zašlo. Nad horou se objevil obrovskej černej mrak. SE ZBLÁZNIM, kromě toho, že nás sežerou medvědi, tak eště navíc zmoknem! NEZMOKNEM, na troud nás spálí blesk! To se mi snad zdá!

Běžíme po kopci. Jak to bylo s tim bleskem? Koukám dokola, jestli je něco větší než já. Hlavou mi bleskne, že když mě napadne medvěd, bude větší než já a tim pádem zabije ten blesk jeho. Na chvíli se tim uklidnim.

Rychlym krokem scházíme z hřebene. Musíme se dostat do vesnice. Ve vesnici nemůže bejt medvěd. Co by sakra dělal medvěd ve vesnici.

Těsně před západem slunce se dostáváme do malý vesnice a dem do hospody. Padá z nás stres z medvědů, pijeme s místníma borovičku.

Po desátý vylezem z pajzlu a dem spát ke kostelu. Myslim, že sme původně šli k hřbitovu, ale pak sme se rozhodli, že budem spát na cestičce u kostelní zdi.

Ráno se budíme, je krásnej den.

"Hele, v noci tady děsně vřískaly slepice, úplně mě to probudilo" řiká známej.

"Já nic neslyšel, to se ti muselo zdát."

Vidíme, že po chodníčku k nám pomalu de babička. Krásná slovenská babička. Zastaví se u nás.

"A čo vy tu robítě." řiká a usmívá se.

"Ale, nic, sme šli…sme neměli kde spát, tak sme tady…"

"Vietě, po tomto chodníčku chodí medveď na sliepky, mali stě šťastie, že dněs tuná něšiel…"

Babička se usmívá a de dál do kostela.

"Neřikal si, že si slyšel vřískat slepice?"

"Nojo člověče, vřískaly jak kdyby je z toho kurníku vyndaval ňákej medvěd."

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama