Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Mater

Už to všechno chtělo nějaký osvěžení. Tak tady je příběh jednoho setkání.

 

Přeběh sem koleje. Opuštěný nádraží se začlo plnit lidma jedoucíma na Jih.

    Seděl sem a čekal. Nic mě nenapadalo. Vlez sem do vlaku a sednul si naproti chlapovi, co měl na bundě značku NP. Byl z něj cejtit chlast a smrad. Bylo mi to jedno, ale lidem okolo asi ne.

Reklama

"Tak teď nevim, mám mu dát, nemám mu dát…"

Dal sem si na hlavu kapucu a snažil se usnout. Holky sem neviděl.

"To sou voni, ty třicátníci, úplně vyčerpaný vod tý práce, už se jim ani nepostaví."

   Musel sem se usmát. Sem v pohodě, sem čtyřicátník. Pak mě napadlo, že bych moh bejt taky padesátník.Neni náhodou Matoušek padesátník?A má česká měna vůbec eště padesátníky? Pamatuju se, že bejvaly… cejtil sem, že mi myšlenky ujížděj.

Pomalu mi padla hlava.

   Chystal jsem se vypadnout do hospody, moje žena seděla u internetu a dívala se na Ivanovu fotografii. "Doufám, že se s ním nebudeš hádat," pravila, Ivanovo zlověstné vzezření ji trochu lekalo, a já odpověděl: "Neboj, šmudlo. Budu roztomilost sama…" a hned jsem dostal pěstí do ramene. Pochopitelně od ženy, ne od Derera; to za tu šmudlu.

    Ve snu sem přecházel přes koleje, který vedly do starý fabriky.Ve fabrice se svítilo a v oknech byly vidět stíny postav. Dostal sem strach a chtěl se vrátit. Chtěl sem se vrátit, ale už to nešlo. Tlačilo mě to k opuštěný továrně a já si řikal, že kolem rostou děsně divný kopřivy.

Zvednul sem hlavu. Byl sem v Čerčanech.

Vylez sem z vlaku. Podali sme si ruce. Cesta do hospody a kolem světla nočních Čerčan.

"Dvě deci červenýho."

"Dvě deci bílýho."

"A vodu."

    Hospoda je prázdná, dvě ženy si povídaj dva stoly od nás. Představuju si, jestli dělaj "Ishotmyself" nebo něco jinýho.

"Já pořád řikám, že autor je zodpovědnej jedině svýmu textu…" řiká Michal.

"Já sem spíš na ten literární punk…"

"Dáme si jídlo."

"Tak jo."

    Měli jsme s Dererem na talíři maso, chutnalo nám, a bodejť by nám taky nechutnalo, přátelé; bylo to vaše maso! Semleli jsme každého a všechny. Ivan občas toužebně pohlížel přes mou hlavu směrem ke kulečníku, ale já dělal, že jeho pohledy nevidím – přece nebudu po takovém dobrém jídle sportovat. 

    Kolem nás projde Kateřina. Poplácá Michala po ramenou a von jí řekne, že si všecko moc bere.Kateřina na to nic a odejde. Mám pocit, že trochu kroutí hlavou. Objeví se guru, ale rychle se vypaří. Olga s náma sedí dlouho, ale skoro neni vidět. Usmívá se na nás.

Příde Ivo. Cenzurováno. Cenzurováno.

"Mně přišel v pohodě," řikám. "Hlavně jak nemoh najít to auto, po tom poslednim mejdanu."

Dívám se na ženy, co seděj u stolu za náma. Michal si myslí, že se dívám na kulečník

Hraje nám hudba, mně rokenrol a elektronika, Michalovi spíš Dire Straits nebo Zappa.

Ženy odcházejí a přicházejí hráči kulečníku. Typický. Ach jo.

Ťuk, tuk… ozývaj se nárazy koulí.

Michal je doma v Čerčanech. A Čerčany sou nejdůležitější železniční uzel… kde? No asi v mý hlavě. Jednou sem tady seděl v nádražní hospodě.

Řekl bych, že Ivan je doma na celém světě, všude, kde žijí lidé; na rozdíl třeba ode mne, který jsem doma především sám v sobě. Není však těžké poznat, že jeho srdce patří Riu. Kdyby tam ještě šlo čas od času sehnat svíčkovou s osmi, šance dalších měst by byly ještě mnohem menší…

Michal řekne něco, co zní jako citát.

"Kdo to řek?" ptám se.

"Já, he, he."

"Cha!"

Vyprávěl jsem Ivanovi, že u nás v Čerčanech žije režisér míkovských televizních seriálů Hanuš, a ten že po rozvodu na svůj dům vyvěsil pamětní desku s nápisem "Zde žila a nikdy nic nevytvořila Jaroslava Hanušová". – Mám všechny důvody si myslet, že podobná cedulka se jménem Derer na žádném domě nikdy viset nebude.

Lezeme z hospody.

Na nádraží du na hajzl. Otevřu dveře a je mi smutno z toho, co vidim. Feťákovo peklo. Na zemi chcanky a do kójí se radši nedívám.

Že já vůl nešel radši za roh. Eště že dokážu dlouho zadržet dech… napadne mě, že by bylo vtipný, kdybych někdy na takovejch smradlavejch hajzlech vomdlel, protože bych se snažil vydržet co nejdýl bez nadechnutí.

Sedíme na otřískaný lavičce a na nádraží nikdo neni, v tmě je slyšet jen kovový zvuky odstavenejch vagónů.

Kolem najednou přejde žena s kýblem a smetákem a vleze na hajzl, kde sem před chvílí málem omdlel.

Je slyšet, jak nadává…

Připadá mi to všechno jak černobílej film z šedesátejch let.

Tenhle film by moh natočit kdekdo, ale lepší je, když podobný krátkometrážní filmy vznikaj samy od sebe a my, co se na ně díváme, si řikáme, že líp natočit by to ani nešlo.

Čekali jsme pak chvilku na nádraží, než Ivanovi přijel vlak, a já mu neřekl, že přímo na místě, na které se koukáme, loni v létě narazil rozjetý rychlík do stojícího pantografu. Pantograf byl prázdný, seděl v něm jen strojvedoucí, který přijíždějící vlak viděl a snažil se ze své kabiny rychle vypadnout; nějaký fikaný drážní předpis však stanoví, že u dveří do kabiny není normální klika. Otevírají se takovou čtyřbokou kličkou, kterou strojvedoucí mívají na pultu nebo v montérkách, a ta představa se mi neustále vrací: člověk horečně hledající po kapsách klíč k neumírání.

 


 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama