Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Máte doma černocha

vzkřikla na mně hospodská, když sem usedal v černošický hospodě ke stolu. Úplně mi to zamotalo myšlenky. Jako by se mi hlavou proháněly zamotaný astrální vlákna. V Černošicích se mně ptaj na černocha doma! Podíval sem se okolo stolu. Nic se nedělo. "TAK KDO MÁ DOMA TOHO ČERNOCHA?!" zeptala se znova. Někdo řek do mojí duševní mlhy, že sem nezavřel dveře, že pak se to řiká. Najednou mi začlo bejt děsně pitomý říct, že mám doma černocha já. Pomalu situace odezněla a já sem si po představil situaci.

Jedu na sever země na další z mnoha schůzí. Potim se a je mi blbě. Vim, že nemám pro zákazníka připravený přesně to, co očekává.

Sednu si do místnosti, pustim počítač a začnu se potit. Skrz dveře vidim, jak se na mně připravujou. Jak se domlouvaj.

Začnou lýzt dovnitř.

Reklama

Podáme si ruce, já je mám spocený, voni suchý. Koukaj se na sebe a na mně.

Sou všichni ČERNÝ.

"Tak, jak sme na tom?!"

Stoupnu si.

"Máte doma ČERNOCHA?!" Teď už vim, že se to řiká, když někdo zapomene zavřít dveře.

"COŽE."

"Ptám se Valdecire, jestli snad máte doma černocha."  Portugalsky se černoch řekne "negro".

"CHA, no jasně, taky černošky…a proč se ptáš!!"

"Hm..hm." řikám a spocenou rukou si hmatám na bradu.

"To je ňákej vtip, nebo co?"

"To se u nás řiká, když někdo nezavře dveře, že je jako ZA NĚJ ten NEGR zavře." řikám prostoduše, abych to vysvětlil. 

Valdecir se ke mně přiblíží a řiká přes stůl.

"Už tě tady nechci vidět, rozumíš." a důsledně si přikládá prst pod krk ve významnym gestu.

"Ale já tady mám pro vás tady a tohle…" začnu se divit.

Valdecir pomalu kráčí z kanceláře. Za nim všichni ostatní. Poslední zavírá dveře a významně se na mě dívá.

Pitomá průpovídka s lehce rasistickym podtextem. Naučili nás to naši rodiče, starší sourozenci nebo kamarádi. Všechno to jede skrz generace. Kravina vo tom, že černoši sou vod toho , aby za bílejma chytrákama zavírali dveře.

Přemejšlim vo tom všem teď jak to píšu a hlavou mi jede film z Maracaná.

"Táhni kam patříš, gringo jeden!"

Kolem jenom černý lidi v kraťasech. Je mi dost nepříjemně. Cpu se dál dovnitř.

"Ty ……., ty ……, k….., c……"

Házej po mně ňáký kusy dřeva. Cpu se furt dál.

Za sebou slyšim.

"Doufám, že ho vevnitř někdo zabije!"

Vůbec mně fotbal nezajímá. Sem tady kvůli známejm. Typická situace z mýho života.

Poslední vzpomínka je fakt legrační.

Sem na CzechTeku 2006 a sem šťastnej. Nevim, proč sem to nezkusil dřív. Obrovská pláň zaplněná barama, kde se tančí. Chodim snad tři hodiny a všude je to výborný. Ve dvaceti bych nic jinýho nedělal, jenom jezdil po Evropě tančit. Samozřejmě láska by byla krásná a tráva dobrá. Tripy bych si užíval a ne protrpíval, jako ve třiceti.

Du proudem lidí , kterej polotančí, polosepotácí po hlavní tankový cestě.

Najednou slyšim.

"Hele, koukej, už sou tady dokonce SKINHEADI!"

Smutně klopim hlavu. Že bych to měl za trest, že sem jako dítě doma zlobil?

Po čase čtu v novinách zprávu organizátorů, že to byl poslední státem organizovanej CzechTek. Přesně s tim souhlasim. Svoboda a stát sou neslučitelný.

Zdá se mi, že všechny tyhle vzpomínky, včetně první polofantazie,  maj něco společnýho.

Ale nevim co to je.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama