Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Kiss

Dveře do nebe

Bude to čtvrt roku, co se v nočním klubu Kiss, ve městě Santa Maria ve státě Rio Grande do Sul udusilo 241 lidí, převážně studentů z místní university, ale také například 8 záchranářů.

Tragédii odstartoval člen skupiny Gurizada Fandangueira, který zřejmě pro potěšení stejnech idiotů, jako byl on sám, odpálil v uzavřeném prostoru přeplněného nočního klubu zábavnou pyrotechniku.

Odhlédnuto od mně neznámého faktu zábavnosti jakýkoliv pyrotechniky se na druhé největší tragédii způsobené požárem v Brazílii (největší byl požár Gran Circus Norte Americano v Niteroi v roce 1961) podepsala spousta dalších faktorů, jako například nefunkční hasící přístroj v klubu, neexistence únikového plánu, jedovaté složení zvukotěsnící pěny nebo dvojnásobné přeplnění sálu a porušení rady dalších bezpečnostních předpisů.

Reklama

Z monolitu děsivých osobních příběhů ční jeden, který se objevil na FB profilu účastníka večírku.

Mladík tam popisuje, jak se prohrabával skrz hromady lidí v agónii, kterým neustále zvonily jejich mobilní telefony.

Zvonění a pípání SMS popisují i záchranáři, kteří se po uhašení požáru dostali dovnitř do klubu jako tu nejhrůznější kulisu masového hrobu.

V jinak tiché místnosti žijí jenom mobilní telefony a zpívají svoje melodie na mrtvých tělech svých mladých majitelů, aktivované rodiči, ke kterým už dolehla zpráva o neštěstí.

V roce 2004 se něco podobného stalo v klubu República Cromañón, v Buenos Aires v Argentině. Tam záliba v pyrotechnice odvála předčasně do hrobu 194 dětí. V roce 2003 se podobnému neštěstí nevyhnul klub The Station na Rhode Islandu kde zahynulo 100 lidí a posléze ani noční klub Хромая лошадь v Permu, v Rusku, kde se domů z mejdanu nevrátilo 150 tanečníků.

Příčiny byly vždy podobné – pyrotechnika, neexistující únikové trasy, zamčené nebo příliš malé východy, rychle šířící se oheň a jedovatý kouř, který obět znehybňuje kolikrát po několika nadechnutích.

Nikdy jsem nepochopil, jak je možný, že se tyhle věci furt dokola opakujou. Kombinace pyrotechnických blbců, uplacených protipožárních zpráv a silně hořlavých materiálů použitých k izolaci nebo k ozdobení, je ale zřejmě universální a věčná.

Vadilo mi to, ale nechtěl jsem o tom psát.

Je to přeci jen tanec na hrobech těch dětí.

Dnes jsem ovšem zjistil, že existujou lidi, kterým takový taneček vůbec nevadí.

 

První z nich jsou konspirátoři.

Mám o těchle lidech svoje mínění už dlouho. Pokládám je za skutečná hovada a tuhle definici mi potvrdili i v tomto případě.

Jakákoliv pieta je jim cizí, mrtvoly, a navíc mrtvoly dětí, se jim dobře hodí k vytvoření bizarních a na první pohled stupidních teorií.

Skupina celou věc avizovala dopředu na svém Facebooku, při požáru zpívala song Die young a u záchodu byla viděna žena v červeném, jak se hlasitě směje.

V podstatě mi je vždycky líto lidí, který musej ty zkurvený konspirační srágory vyvracet.

 

Dalším zajímavým úkazem jsou podvodníci.

Lídé, kteří dokáží vytunelovat kde co a tady jsou, kromě smradu ze spálený izolace, ještě navíc cítit peníze za odškodnění.

Agentura Anecol (Národní asociace pro dodržování legislativy) už 14.2., tzn. necelé tři týdny po tragédii, podala žádost o odškodnění ve výši 3 milióny Realů (asi 30 miliónů Kč) za každou oběť.

Chudáci rodiče, ještě pořád v šoku ze ztráty dítěte, museli začít protestovat a ústy svého právního zástupce světu sdělit, že vůbec nevědí, kdo jsou lidé, kteří chtějí od státu absurdně vysoké odškodnění za jejich děti.

Nakonec se přišlo na to, že presidentem Anecol je pastor evangelické církve v Sao Paulu, který je kromě jiného také ombudsmanem asociace pro obranu práv majitelů auťáků.

 

Zatím posledním zjevem ve smyslu ztráty přirozené piety je místní kněz Lauro Trevisan, který o celé věci rychle sepsal knihu a dal jí mystický titul Dveře do nebe.

V knize konstruuje alegorie, jako například tu, ve které jsou mrtvé děti odváženy kamióny na přepravu zmrzlého ovoce a zeleniny do místní školy k identifikaci (potud skutečnost) a v této chvíli je navštíví Otec a zeptá se jich, jestli se chtějí vrátit. Dvě nebo tři děti řeknou, že ano, a posléze jsou v mrazáku nalezeny živé.(To nemá se skutečností nic společnýho).

Publikační činnost kněze Trevisana je velká, má za sebou 78 vydaných knih, ze kterých jen namátkou vybírám názvy: Nauč se používat svou sílu, případně Nekonečná síla tvého vědomí, k možnosti zakoupení i na DVD.

Rodiče mrtvých dětí si teď musí stěžovat na kněze, který knížku prodává za 20 Realů, jako kdyby neměli nic lepšího na práci. Trevisan se brání z nařčení, že využil bolesti v podstatě celé Brazílie, aby si vydělal nějaký peníze, tak, že říká: Pokud máš zranění, budeš čekat rok, než se začneš léčit, nebo to uděláš hned?

Fascinují mě lidé, kteří dokážou dělat takovýhle věci.

 

Ale aby to nebylo jen takové povzdechnutí, rád bych tady požádal majitele nočních klubů v Česku, aby si překontrolovali svoje hasící přístroje a prošli evakuační plány, úředníky z magistrátu a radnic, aby při kontrolách nočních klubů nepřijímali úplatky za přimhouřené oči a aby si mladíci odpalovali ty zábavný rakety někde v parku.

Byla by škoda, kdyby se tohle, včetně tanečníků na hrobech mrtvých dětí, ještě jednou opakovalo třeba v Česku.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama