Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Jedna noc v Mexico city

Zpět po osmi letech.

Tenkrát to byl takovej zážitek, že jsem z toho začal psát blogy.

Bylo by stylový to timhle celý uzavřít.

Zvláštní, k Mexiku, ale ani k Latinský Americe jsem neměl nikdy žádnej zvláštní vtah.
Prostě mě sem život posadil.
Letiště se pěkně pohupuje. Je vysoko nad mořem.
V novinách se píše o studentech, co jeli demonstrovat a skončili v hromadným hrobě zaživa spálený. Ve městě je vše při starým, jenom kurs měny je horší nebo lepší, podle toho, co jste zač.
Přejel jsem město za čtyři hodiny a během celého dne se nic zvláštního nestalo, což mě překvapilo. Nepočítám kolegy z práce, převlečené za zombie, ani oltáříček veselé smrtky u vchodu do kanclu. Už mi něco tak zvláštního přišlo zajímavý jenom trochu.
V osm jsem odešel, když jsem ještě uprasil koberec před oltáříkem kávičkou, protože jsem si tu zvláštnost asi chtěl vyfotit a použil u toho místo mozku jednu ruku, ve které jsem tu kávičku držel.
Vypad jsem a vzal taxi.
Jasně, že mě natáh, ale už mě ani taxikáři neserou. Život jde prostě dál.
Usnul jsem.
Probudil mě neznámý muž. Cloumal se mnou, asi se bál, že jsem cestou zdechnul.
Strašně jsem se těšil do postele. Oční víčka se zavíraly úplně proti mé vůli. Měl jsem za sebou dvacet hodin v práci, jedenáct hodin v letadle, dvanáct hodin v kanclu a jediný, co jsem chtěl, bylo v pravým slova smyslu složit kosti.
Zahuhlal jsem něco k pozdravu a těšil sa na útulný pocit plastikové kartičky, která mi otevře dveře k tomu nejkrásnějšímu, co lidstvo za posledních několik tisíc let vymyslelo.
Postel.
Krásná,velká, čistá a snad ne úplně měkká hotelová postel.
Nápoj blaženosti, ze kterého pijí všichni neznámý pocestný na celým světě už ty tisíce let.

„Ta rezervace tady není.“ Jak známo, na počátku bylo slovo a já v té chví ještě netušil, že tohe je fakt začátek.
„Nesmysl, koukni se pořádně.“
Nepřízeň osudu mě probrala. Začal jsem se soustředit.
„Aha, jo ta rezervace tady je,“ ulevo se mi.
„Ale je zrušená,“ pokračoval.
Naklonil jsem se přes pultík. Bylo to jasný. Agentura nezaplatila v termínu a hotel rezervaci zrušil.
Osudovost okamžiku mě šokovala. Začal jsem mluvit, prosit, omlouvat se a vysvětlovat.
Nic.
„Mužem tě hodit do jinýho hotelu,“ přitočil se odněkud mexický mužík s knírem.
„Nechci nikam do žádnýho hotelu s váma.“ Bylo jasný, že viděj, jakou mám situaci a ta se k tomu, aby se mnou někdo vyjebal, krásně nabízela.
Octnul jsem se před hotelem a po chvíli vstoupil do jinýho. Měli plno. Nebudu to zdržovat. Měli všude plno. Svátek mrtvých připadl na zítřek a do měst se sjeli všichni Mexikáni tuhle makabrozní akci pěkně oslavit.
Moje zoufalost se po každým stejným dialogu prohlubovala.
„Máte volno?“
„Dnes bohužel nemáme vůbec volno.“
„Aha.“
Byla půlnoc.
Chodníky se začaly vyprazdňovat a dvacetimiliónový město se pomalu ukládalo k odpočinku.
Přistoupila ke mně žena.
„Ti ho vykouřim.“
Nejdřív jsem myslel, že mě chce někdo okrást. Potom jsem se zamyslel nad tou situaci a začal se nahlas smát.
„Čemu se směješ gringo debile.“
Někde pár pater nade mnou začala zřejmě skupinka etnických Čechů hrát dechový song Travička zelená.
Rychle jsem se rozhlédl na všechny strany, jestli někde neuvidím agenta Coopera mluvit do diktafonu.
Nevěděl jsem, co ještě víc divnýho by mohlo existovat.
Potácel jsem se nočním městem a vážně uvažoval, že si sednu někam na zem a usnu.
Ale bál jsem se, že když to udělám, už se ani neprobudim.
Postupnými přískoky, od jednoho plnýho hotelu k druhýmu, jsem se dostal někam, kde bylo míň světla.
V příšeří bylo vidět postávající muže a občas se objevilo policejní auto, které tiše projelo a to bylo všechno. Po dvou hodinách chůze jsem byl mimo centrum.
Uviděl jsem hotel.
Vypadal nuzně a to dávalo naději.
Vstoupil jsem dovnitř.
Na recepci za pultem seděl starý muž. Mohlo mu být tak osmdesát čtyři a vypadal jako starý Leland Palmer.
Na recepčním pultu seděl obří psací stroj.
„Máte volno?“zeptal jsem se a nějak jsem věděl, že tohle je moje poslední naděje. Ale zajímavý bylo, že jsem i věděl, že tu volnou postel bude tenhle Leland mít.
„Ano, jeden pokoj tady je.“
Cena byla zlomek toho, co stojí ta umělohmotná postel v centru.
Šoural se přede mnou, ukázal mi pokoj a já mu dal bankovku. Podíval se na ni, potom na mě a podal mi klíč.
To nenadálé štěstí mě omámilo, svalil jsem se na postel a vychutnával vůni umělohmotného prostěradla a toho, že jsem po dvou dnech ve vodorovné poloze.
Chvíli mi to vydrželo, potom mi ale došlo, že jsem celej den nejed ani nepil.
Šlo to. Zvednul jsem se.
Leland se na mě zakřenil od psacího stroje.
Vylezl jsem na ulici.
Bylo to tam už úplně neúnosný. Tma, zvuky nějaký lidský činnosti se míchaly s větrem, který pohyboval uvolněnými částmi okapů a okenic.
Uviděl jsem světlo.
Vstoupil jsem do lokálu. V rohu seděla dvojice nejstarších milenců. Jinak tam nikdo nebyl.
Chtěl jsem odejít.
„Co si dáš?“
Sednul jsem si tedy.
„Ehh, no nějaký pálivý jídlo a pivo.“
Chlápek se usmál.
V lokále bylo úplný ticho. Dostal jsem pivo.
Najednou se odněkud vynořil muž se železnou tyčí. Všimnul jsem si tetování na ruce. Svatá smrt se na mě dívala a v prázdných otvorech pro oči se odrážel lesklý růženec
Muž šel ke mně.

Prošel okolo, prudkým pohybem stáhl železnou roletu a celý vstup zabezpečil tou tyčí.
„La seguridad.“
Mozek jsem měl totálně rozházenej z toho zmatku všech řečí a tak jsem mu rozuměl sepultura. Milenci v rohu si propletli prsty.
Jídlo bylo výborný, mexický pivo je taky lepší.
Zvedl jsem se, že zaplatím.
Odněkud přišla žena. Všimnul jsem si jenom, že měla dlouhé husté černé vlasy a mohlo ji být tak mezi ctyřiceti a osmdesáti.
Podal jsem ji kartu.
Vzala ji do ruky, strčila do strojku a podala mi tu věc, abych zadal pin.
Když jsem už stroj s kartou uvnitř držel v rukou, vzala moje ruce do svejch.
Bylo to hrozně příjemný, ale najednou jsem nevěděl, jakej je ten pin. Stáli jsme tam takhle najednou jako nějaká úplně nepravděpodobná dvojice.
Necejtil jsem žádný teplo, nebo jiný astrální pocit. Cejtil jsem jenom, že mi je neskutečně příjemně. Jako kdyby mě někdo zničehonic držel pevně nad tou propastí vesmíru.
Napadlo mě, že usnu.
Zadej tam ten pin, řekla a pustila mě.
Zadal jsem pin.
Podala mi lístek a křikla dozadu do kuchyně.
Svatá smrt se vynořil, oddělal železnou tyč a malým otvorem mě pustil ven.
V hotelu seděl Leland u psacího stroje a kouřil.
Když jsem šel kolem, popřál mi dobrou noc a podivně se usmál.
Taky jsem se na něj podivně usmál.
Ve výtahu bylo napsáno
La muerte es la vida.
K tomu jsem neměl nic co dodat.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama