Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Jeden den Ivana D.

Rok před příjezdem známejch tanků. Koukám do kalendáře, že už je to čtyřicet let, sakra!
To to letí. To už by se dalo vodsedět i pár vražd z lásky.

Nebo leta za šíření protisocialistické propagandy, který se v normální společnosti řiká kultura, jako to měl Ivan M. Jirous. 
Ehhh… spustim nohy z postele a koukám na moře. Koukám dobrejch pět minut.
Vlny se převalujou, pláž je pustá, ale rybáři už pracujou.

Vezmu dočtený Magorovy Dopisy z vězení a položim je na poličku vedle ostatních knih, který sem za poslední rok přečet. Neni jich moc. Dřív sem čet kurva víc!
Otevřu skříň a hledám tam nějakej nesmysl.
Ze skříně na mě vypadne jiná kniha.
Zvednu ji ze země.
Je to kniha o modré planetě, která je spoutaná zelenym řetězem. Cejtim vrásky na čele, jak se prohlubujou.
Knihu mi přivezla manželka přes půl modré planety jako dárek k 40. narozeninám, přestože sem jí ze všech sil prosil, ať to nedělá.
Neni nad to mít někoho fakt rád, cha!!!

Vezmu knihu a du si udělat snídani. Cejtim, jak se mi kniha vysmívá – Cha, si mě tolik nechtěl, že sem tě nakonec lehce dostala!
Přemejšlim, jestli to mám otevřít. Vim, že den je zkaženej, ale zažil sem za těch čtyřicet let přece spoustu horších věcí, třeba sem spadnul z pěti metrů na beton, sbíral houby ve vosim hnízdě a nebo se účastnil předvánočních večírků různejch firem.

Reklama

Otevřu to na konci, protože mi zůstal zvyk ze čtení odpudivejch věcí, kterej sem získal při čtení Rudýho práva, který nám kdysi nosili do školy. Vždycky mě štvalo, když tam někdo přede mnou vyluštil křížovku, co byla na zadní straně.
Zjistim, že místo ochrany přírody bych se měl věnovat svobodě. Dívám se ven na ostrovy a rybářské lodě plující směrem na Jih, kde se poslední dobou objevily i vzácný velryby Jubarte.
Tak jo. Kašlu na přírodu. Co jinýho se dá sakra dělat, že jo! Co je jednodušího, než se starat jen vo sebe. Du do toho! Rodina je už stejně pryč…

Ze zapnutýho počítače na mě vylezou mravenci. Přemejšlim, proč tam sakra lezou, ale asi proto, že tam je teplo.Trochu mi to propojí to s tim globálnim oteplovánim. Mám pocit, že hmyz to tady po nás vezme, až se z povrchu Země sami odpravíme, jestli nás teda dřív nesetřese sama.

V knize narazim na radu, že bychom měli vypínat zbytečně svítící žárovky. Povzdechnu si, zvednu se a zmáčknu vypínač.
Žárovka praskne a zhasne.
Sednu zpátky na židli a přemejšlim, že budu muset do obchodu pro novou. Ach neee…

Piju kafe a čtu zprávy. Nevim, proč to dělám. Ale jak už sem řek, den je zkaženej, tak je to fuk.
Na Respektu se taky nic moc neděje, jen pan Veselý zvedá lidem adrenalin. Já bych k tomu řek, že cestu k řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci ukázal dneska všem žid Dorian Paskowitz, 87 letej americkej surfař, žijící na Havaji, kterej koupil patnáct surfovejch prken i s vybavenim, prošel s nima izraelskou vojenskou bariérou u města Erez a daroval je palestinským dětem, který dva tejdny předtim viděl na fotce jezdit na ňákym dřevu z vohrady.

A zase ty zprávy, Radar, Reforma, Tlustý, Hovorka, Bush, Moskva, radikálové, terroristi, celebrity…z knihy se na mě při tom usmívaj sluníčka hned vedle citátů ňákýho Longborna, kterej mi svym jménem připomíná Longbotoma, což už je jen kousek k lobotomii.

Proč timhle ztrácim čas?! Už sem přišel vo čtyřicet let a ještě sem se nepoučil!? Měl bych už vědět, co je v životě důležitý, ale nevim nic.

Vzpomínám, jak mi známej řikal, že ve čtyřiceti prudce roste počet sebevražd mezi muži. Že to je vo moc horší, než kolem třicítky…Cha, hned mě napadá, jak sem před dvěma lety dostal knihu od Václava Rýčla. Kniha výborná, příběh strašnej…tak sem musel každej večer chodit ven z bytu na ulici do baru, abych se ujistil, že život je přece jen veselejší.

Čtu si už poněkolikátý rozhovor s Magorem, kterej je taky pěkně posmutnělej. V parlamentu sedí bachař z komunistickýho superkriminálu, kterej si u vězňů zvyšoval respekt mučenim.
Nechápu to. Jakto, že chlap neni zavřenej někde na samotce v okovech?

Nakonec se podívám na blog primáře Nešpora na Aktuálně. Čtu to rád i když je to pro mě trochu něco jako církevní obřad. Mám pocit, že bych svojí přítomností neměl dokonalý lidi obtěžovat. Navíc si myslim, že realita života je někdy tak neúnosná, že si lidi čas od času přece musej trošku náladu uměle zvednout alkoholem.

Vylezu na pláž. Na pláži rybáři sbíraj malý mořský korýše, který potom používaj jako návnadu. Korýši mizej, protože je furt někdo sbírá a lidi chčijou do vody. Korýše to otravuje.
Koukám zpátky na balkón, kde někde leží kniha, kde se řiká, že mi to může bejt jedno, že problém vyřeší volnej trh. Takže na to kašlu a běžim podél pláže směrem tam a zase zpátky.

Nohy se mi bořej do písku a tak přemejšlim o tom, že díry pod pískem zahuběj za rok víc lidí, než žraloci.

V kanclu je všechno stejný, žlutý zdi, stoly, kde spolu sedí dvacet lidí a zíraj do obrazovky. Kdo nezírá, sedí v prosklený místnosti a kouká na zeď, kde někdo jinej ukazuje na zdi nějaký grafy a tabulky. Představuju si, jak všechny lidi uvnitř fackuje známá volná ruka trhu, něco na způsob Thing.
Trošku mě to pobaví.
Chvilku přemejšlim, že změnim práci. Moje druhý já ale podotkne, že všude to je stejný.

Zapojim se do Matrixu a pustim si do sluchátek Nicka Cavea, Deanna pomalu přejde na Where the wild roses grow… jeee, snad tady nemám hned The weeping song, leknu se, že by to náladě fakt nepřidalo.Naštěstí následuje Omalley´s bar.

Volám kolegům do Mexika, jak to vypadá před příchodem hurikánu Dean. S hrůzou zjišťuju, že stupnici síly hurikánů pomáhal sestavovat Simpson. Snad to nebyl ten z malýho města v Springfield´s state! Hledám, co to je za stát. Nakonec zjišťuju, že to je právě jen ten Springfield´s state, kterej původní
settlers označili za New Sodom, protože je zmátla ta historie z Bible.

Zbytek dne je tvořenej telefonátama, emailama, schůzema a kafem z automatu. Nic zvláštního.O lidech v kanclu už psala Kateřina Kadlecová v neděli a na D-fens se tomu věnujou fakt profesionálně.

Jeden zajímavej rozhovor mám se spolupracovníkem z Peru. Řiká, že na poslednim zemětřesení bylo hrozný to, že trvalo hrozně dlouho a lidi v panice pobíhali po ulicích a křičeli. Vidim před sebou obraz od Muncha.

Už je tma a du z kanclu. Uklizeč mě zdraví na hajzlu a ptá se, jak se mám. Už čtyřicet let fakt skvěle, řikám a usmívám se.
"A nezapomeň zhasnout světlo," řikám vtipně, při vzpomínce na knihu.
"Cože" řiká von.
"Ehh, nic…"
Pokejvá hlavou a de mejt hajzly.

Jedu do baru na pláž, kde se ke mě hned přitočí místní sympatická číšnice.
"Víš, já mám hrozně ráda čokoládu, nechceš si dát taky něco sladkýho?"
"Ne," řikám.
"Já čokoládu zbožňuju."
Pokejvu hlavou a vona de pro drink. Koukám na ní a najednou mě něco napadne. Někde sem čet, že ženy maj radši čokoládu než sex. Tak se zeptám.Řikám si, jestli to neni blbý…
Staví mi caipirinhu na stůl a naklání se ke mě.
"Můžu se zeptat…ehhh…"
"Jo, a co jako…"
"No, čet sem na internetu, že ženy maj radši čokoládu než sex, máš to taky tak?"
Narovná se, podívá se trochu za mě a obličej se jí rozzáří.
"NO JASNĚ, čokoláda je výborná, když se mi rozplývá na jazyku." Oči jí svítí.


Nečekal sem tak radikální souhlas, chechtáme se společně.

Tak aspoň něco sem se během toho dne dozvěděl. Přemejšlim, koho bych se eště zeptal, ale v okolí vidim samý chlapy. Ty by mě akorát poslali někam s takovejma otázkama.

Ale mě ta otázka připadá důležitá. Připadá mi důležitější než globální oteplování a nebo kniha, která na mě teď čeká doma. Že bych se zeptal autora knihy, jestli má radši sex nebo ekonomický růst?

Co by mi odpověděl je jasný, CHA, ani se nemusim ptát.

Du domu a koukám, že na balkóně už zase lítaj netopejři. Připadá mi fakt legrační, že tam vždycky dám pití kolibříkům, ale přes noc všecko vypijou netopejři.

Jakoby v tom byla nějaká životní pravda a já jí ani na prahu stáří nedokážu objevit.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama