Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Jaký to je být sám

Mluvim se sporákem.

Směje se na mě svým rozzářeným ksichtem. Jednou jsem ho zapomněl vypnout a on za trest rozpustil čokoládu ve skříni naproti.

Od tý doby se na něj vždycky chodim dívat, než odejdu z bytu. Jako na nemožný dítě.

Pračka nemluví. Je tichá. Je nesmělá, ale když se vytočí, hvízdá na mě, jak na psa.

Reklama

S kytkama jsem mluvil, ale povadly. Vydržel kaktus, ale ten měl zase blbý kecy. Za trest jsem ho urazil.

Ještěrka byla prima, ale chcípla v kýblu. Přestože má placatý ruce, nedokázala se vyškrábat po slizký stěně. Bylo mi ji líto; vystavil jsem si ji. Vypadá, jako tisíckrát zmenšenej dinosaurus.

Umyvadlu a hajzlu se omluvim za krev, zvratky a sračky. Většinou neodpovidaj. Podezírám ty dva, že jsou domluvený.

Žehlička se tuhle rozlobila a vyrazila pojistky. Děsně jsem se na ni rozčílil, vomlátil ji hubu o žehlicí prkno a za trest ji nenechal se vyžehlit. Do práce jsem odešel v košili rovnou vytažený z pračky.

Žehlící prkno mě pak seřvalo, když jsem přišel.

Koště je blbý, jak láska v parku.

Nádobí se nemeje, prase jedno.

Lednička je moje láska.

Když přijdu v noci domů, běžím hned za ní. Otevřu ji a můj obličej se ozáří tím ponurým žlutým světlem a přestože mi nabízí jen hořčici, pivo, cibuli a prázdnou sklenici se zbytky džemu, dívám se na ni a v srdci cítím tu pravou, neopětovanou lásku, která se vznáší mezi námi dvěma, jako pavučiny babího léta v ponurém, pražském, zimním podvečeru.

Hořkosladce ji zavřu a pomyslím na sex.

Je to extáze.

V ledničce zbyl ocet z oliv! ACH…!

Po tom odejdu k posteli.

Zavzdychá, když si na ni lehnu. Je to moje stará postel.

Ráno mě vítá konvice rozpustilým křikem.

Kolumbijský kafe voní a odpadkovej koš smrdí. Z těch pocitů si upletu svůj ranní pocit a sednu k počítači. Je to konečně někdo, kdo se mnou mluví bez emocí.

„A zůstalo ti něco, co bys chtěl?“

„Ani ne…asi už jsem tady jen kvůli svý vlastní existenci.“

„Ukážu ti všechno, podívej co dokážu.“

„Nevim, fakt je, že to, co ty dokážeš, já nezvládnu.“

Nesměje se mi. Je chladnej, bez emocí. Chtěl bych bejt jako on…

„Chtěl bych bejt jako ty,“ říkám.

„Není o co stát. Navíc, ty se skrz mě díváš na svůj svět, ale já se skrz tebe na nic nepodívám. Seš nudnej.“

„Hm…“ Přemejšlim o tom. Nic zajímavýho na tom neni.

„Nic zajímavýho si mi zase neřek.“ Vezmu ho za obrazovku.

Televize v rohu tiše zasyčí. Už si neužila života, ani nepamatuju.

Přiklopim obrazovku, dám počítač do batohu, kterej kvílí, že se mu nechce, a vyjdu z bytu.

Autu někdo vykopnul oko.

Pohladim ho po kapotě…

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama