Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Hledání práce v době krize

Tušil jsem, že to nebude lehký. Ale podcenil jsem to. Postavil jsem se znovu na start a počkal až uslyšim výstřel. Pomalu jsem vyrazil. Díval jsem se okolo a napočítal tisíce podobnejch běžců. Některý klopýtali, dalším jsem viděl jenom záda v prachu.

Nejdřív teda na pracák…

Reklama

…a potom do práce.

Po startu si založim účet na Jobpilotu a odpovím na jeden inzerát, kterej se mi fakt líbí. Čekám, že tim pádem je vše vyřešený a za měsíc nastupuju. Mám smíšený pocity. Už jsem nikdy nechtěl pracovat v srdci Evropy a teď se o to budu snažit?! Na druhou stranu, opanovala mě moje osobní finanční krize.

Druhej den mi nikdo nezavolá a na životopis na Jobpilotu nikdo nereaguje. Je mi to divný. Odepíšu na další inzerát. Nic. No answer.

Čtu si přílohu MotherFuckeruDnes o zaměstnání. Furt dokola omílaný píčoviny. Hlavně abyste neměli v životopise mezeru, to firmy nerady, to by vám přihoršilo, modrá košile vzbuzuje v personalistech klid a důvěru, tu si vemte, nelžete, nekraďte, čistěte si nehty. Mluvte srozumitelně. Buďte hezcí. Inteligentní. Nebojte se. Personalista je taky jenom člověk. Neokusujte si nehty, nebuďte ironičtí…Deset NEJprímovějších českých firem. Platy manažerů padají. Dopřejte si mít se ráda. To mají mazlíci rádi…jej, to jsem se dostal někam jinam.

Než se oklepete z počátečních neúspěchů a realita ukáže zuby, může to trvat měsíc, ale i dýl.

Založil jsem si přes deset účtů u různejch firem a vystavil životopis.

Rozhod jsem se, že dokud neodepíšu na nějakej inzerát, nepujdu ten den ven. Nakonec to bylo skoro stokrát.

Po měsíci jsem konečně dostal první odpověď. Byla od pracovní agentury; šel jsem tam. Byl jsem rád, že mám dobrej oblek, ale modrou košili jsem ještě neměl. Tu jsem dostal až později.

Povídal jsem si s dobře vypadajícíma slečnama.

Dostal jsem se potom dál, do firem a institucí. Líbilo se mi to. Povídal jsem si s lidma a vyprávěl o sobě a oni mi vyprávěli o jejich práci.

Měl jsem docela dobrej pocit. Nechal jsem svůj osud v rukách cizích lidí a čekal, kam mě ten osud pošle. Začala zima. Trvala půl roku.

Dostal jsem se i na docela těžký výběrový řízení. Testy inteligence, testy verbální, matematický, psychologický, psychosomatický, osobnostní. Vzpomínal jsem vždycky na ty kecy z novin, že lhát se nemá. Nevim, proč by se měl někdo trápit v takovejchle složitejch situacích lhanim. Nedoved jsem si představit, že bych si měl něco vymejšlet a vzápětí přemítat, co jsem si to vlastně vymyslel.

Na druhou stranu, znám příběhy lidí, který lžou při pohovorech a když práci dostanou, v pohodě se vše doučí. Znám i další příběhy, kdy lidi lžou, nastoupěj, shrábnou první vejplatu a zmizej.

Popsal jsem svůj život spoustě lidí. Můj životopis je teď všude bůhví kde. Informace o mě jsou teď taky v podstatě kdekoliv.

Bylo mi to jedno.

Byl to standardní hon za prací a já používal jen standardní metody. Ale důležitý bylo neslevit kvůli všeobecnýmu krizovýmu panikaření z toho, co jsem za svojí práci chtěl.

Když jsem to vyjímečně udělal, dozvěděl jsem se, že jsem „overqualified “ a byl bych brzo „demotivated.“ Takže mi ani nic jinýho nezbejvalo, než držet se svýho okna v tomhle světě a nenechat se zblbnout kecama o nutnosti přijímat horší práci.

Pokusil jsem se taky romanticky o flek v překladatelský firmě nebo technologickym časopisu. Všem odpovíme!, lákal mě popis u inzerátu. Nikdy nikdo neodpověděl.

V český firmě jsem pochopil, že jde o moc. V čínský zase, že se očekává krev ve prospěch firmy.

V americký bych musel bejt v kanclu přesně v 8 a důsledně prudit lidi, že přišli pozdě.

Ve švédský firmě bych musel odjet na Dálnej Východ.

V Německu bych musel umět německy.

V český státní správě bych neměl na drinky.

Do mezinárodních institucí Evropy můžou jenom kádry.

Celý se to zašmodrchalo. Někdy jsem čekal i několik dní, jestli se ozvou, jak slíbili. Bral jsem každej telefon, kdy se na displeji objevilo neznámý číslo.

Přemejšlel jsem, že začnu podnikat, ale nakonec jsem to zavrhnul. Nepřipadlo mi, že by byl českej stát přívětivej k podnikatelům. Navíc jsem nechtěl nic prodávat ani kupovat, chtěl jsem prostě co nejlíp prodat sám sebe, jako pořádnej prostitut.

All in vaine…nešlo to. Kámoš mi řikal, že to trvá půl roku, nevěřil jsem mu. Bylo to tak.

Všichni se vymlouvaj na krizi.

„Given circumstancies…“

Zajímavý bylo sledovat, jak brzo člověk získá pocit, že je úplně k hovnu. Že jen tak jakoby hnije. Že není pro nic přínosem. Ten, kterej celej život mluvil o tom, že ho práce ničí a bere mu čas, kterej by mohl věnovat lepším věcem, najednou zjistil, že žádný lepší věci nedělá.

Inspirace a kreativita úplně vymizela. Prohloubila se akorát závislost na…příjemnejch věcech a na zírání do netu. První otázka při každym setkání s někym byla: Už máš práci? Ze začátku mi to přišlo legrační, po půl roce mě to už sralo.

To celý ještě zabalený do syndromu reemigrace.

Budil jsem se v noci a vzpomínky na předchozí život se prolínaly s myšlenkou na hromadu účtů na současnym stole a nízký čísla na bankovnim účtu.

Udělal jsem si účet na LinkedIn a Facebook.

A byl to právě Facebook, kterej mi pomoh spojit se s lidma, který zrovna někoho hledali na jihu Evropy .

Takže tak to bylo.

Znova mě ale pronásleduje stejná otázka. Proč jsem to vlastně dělal? Proč jsem nezůstal v Jižní Americe a nežil si svůj život v zaběhnutym rytmu systému?

Bylo to snad proto, abych to poznal?

Za pár let třeba zase přestanu pracovat a budu se věnovat těm lepším věcem, kdo ví.

Je výborný, že se už teď dá zažívat roční dovolená a taky je krásný to, že se dá potom hledat práce všude po světě a že se přitom člověk v Evropě konečně cejtí jako doma.

Za zkurvenejch komoušů bych už seděl ve vězení za příživnictví a do práce bych byl umístěn.

Zprofanovaný slovo svoboda mi přesně v takovejchle chvílích ukazuje svůj praktickej význam.

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama