Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Dogwalker

Vystresován z Čechů, prodávajících v alpských lyžarských centrech lámanou angličtinou použité denní jízdenky, již prošoupané po svazích, a silničního inferna v Německu, ocitnul jsem se vyčerpán a s těžkou plotýnkovou kolikou v plné kráse slunečné bloody Sunday. "Vezmi psa ven," přikázala mi T.

Podíval jsem se na ni svýma smutnýma žlutýma očima. Ztěží jsem se nadechnul a celým tělem projela ostrá bolest, která z těla odešla temenem hlavy.

„Vyhnala bys mě se psem i kdybych byl na vozejku. Dělalo by ti potěšení, jak bych se vykutálel na tom dvoukoláku z baráku a pytlíky na psí hovna by mi lítaly kolem uší!“

„Cha, ano…neznáš snad Bitter moon?“

Reklama

„Právě, že znám…,“ řekl jsem spíš pro sebe a narovnal nohy. Tělo zůstalo do pravýho úhlu ve tvaru židle.

Přesunul jsem se ke dveřím a trvalo mi to asi pět minut. Pes mi olíznul lebku. Aspoň někdo mě má rád…

Dveře zaskřípaly a já vysunul tělo z baráku.

Pes odešel.

Sunul jsem se po chodníku a přemýšlel, kdy se na něj svalim. Nemoh jsem se narovnat, nemoh jsem jít. Ale to slunce bylo krásný.

Pes na mě čekal.

Šel a vysral se hned vedle žlutý nádoby na psí hovna. Pocítil jsem k němu nefalšovanou lásku. Vidí jak trpím a chce mi to ulehčit.

Vyndal jsem pytlík a nandal to na kartónovou lopatku. Čerstvý sníh sbírání psích hoven velmi usnadňuje. Vítězoslavně jsem se zasmál a rozšafně umístil pytlík s obsahem do koše.

Myslel jsem, že tím vše končí.

Pohyb mého těla ovšem pokračoval. Překvapením jsem se zajíknul. Viděl jsem svoji nohu, jak se zvedá po smyku na čerstvě napadlém sněhu do veliké výše.

Švihnul jsem sebou na zem pod koš na psí hovna.

Podíval jsem se na psa. Sral o sto metrů dál mezi autama.

Nemoh jsem se zvednout, přišlo mi to všechno strašně směšný. Nahlas jsem se smál. Představil jsem si nuselský bonzáky za záclonou, jak sledujou tohle představení.

Povedlo se mi zvednout.

U koše už nebyly další pytlíky. Pražani si je asi berou domů, jelikož jsou zadarmo.

Vzpomněl jsem si na Čechy prodávající jízdenky. Strčil jsem ruku do koše a vyndal věc, kterou jsem tam před chvíli šťastně umístil. Doplazil jsem se k místu posledního činu. Nandal a sledoval HO. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Sral o dvestě metrů výš, u secesní vilky.

Vzal jsem svůj osud a táhl ho dál. Po šestý už mi začal bejt jeden pytlík malej! Ale snad už toho nechá. To je strašný, co to sežral! Snad ne zase štangli uheráku, jako kdysi.

Posléze jsem se ocitnul v parku. Přetékající pytlík jsem umístil do jinýho žlutýho koše. Pytlíky zadarmo zase nikde.

Periferním zrakem jsem HO sledoval, jak mizí za keříkem. TO UŽ SNAD NE! To je už posedmý!

Přepadla mě marnost. Neměl jsem pytlík. Neměl jsem ani něco jinýho. Letenku nebo lístek do kina, kus novin, prostě něco. Bolest zad po pádu na záda trošku ustoupila.

Rozhlýdnul jsem se.

Na ohrádce, oddělující svět dětí od světa, visel předvolební plakát. V duchu jsem se omluvil vyretušovanému muži a použil papír na poslední truchlivou aktivitu dnešního příběhu.

Jsem dogwalker, ale hovna za sebou nenechám.

Ale je to boj.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama