Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Chtěla mě zabít

Byla tam, viděl jsem její napnutý svaly.

Hodil jsem prkno do auta a nechal za sebou Hossegor, Francii.

Na navigaci se mi ukázalo 1900km do cíle.

Cesta ubíhala nezajímavě.

Reklama

Byla to vcelku nuda…

Žádný kolony aut, žádný útoky náklaďáků a majáčky policistů.

Plul jsem na vlně hudby pomalu do Čech.

Na vlně toho řidičskýho polosnění jsem si vzpomněl na kamaráda z práce, kterej zemřel, když se vyhybal srně. Dostal smyk, narazil do stromu, vylít z auta a zlomil si vaz. Někdo tam přijel hned po havárii, vzal mrtvole kreditní kartu a koupil si za ní plnou nádrž.

Srazil jsem kdysi dávno jednu srnu a nedávno klokana. Vždycky to bylo podobný.

Zvíře se vrhlo za tmy pod auto, trochu jsem se snažil uhnout a tak to vždycky odnes reflektor.

Co s tim?

Jak se taková situace dá vyřešit?

Napadlo mě, že zvířecí sebevrah to má vypočítaný na centimetry. Stačí tim pádem jen trochu změnit pozici v čase a prostoru.

Atentátník číhá za příkopem – ztratí nějakej čas překonávánim příkopu…hm. Třeba by se dalo přidat plyn a snažit se vyhnout, ale tak, aby se auto nedostalo ani do smyku, ani do protějšího příkopu.

Asi by se nemělo brzdit…ale co s tim dál…asi by se mělo naopak přidat.

Začalo mě to bavit. Přede mnou právě motohlídka chytla řidiče, co jel po francouzský dálnici víc jak stopadesát. Policajti se na něj vrhli jako vosy. Nechtěl bych bejt v jeho kůži.

OK, takže přidat plyn, mírně uhnout…hm, když zvíře trefim zepředu, vlítne mi přednim oknem přímo do překvapenýho ksichtu. Tak prostě je potřeba uhnout co nejvíc to de a přidat plyn.

Hlavně nebrzdit.

Hm…

Na navigaci mu svítilo 12km do cíle.

Za Lišovem, směrem k Třeboni je zatáčka, kde u pomníčku svítí duše mrtvých.

Rodinná známá se zase zabila kousek od Lomnice – vběhla jí do cesty srna.

Chlap vyndavá z kapsy mrtvoly kreditku.

Z rádia Faktor někdo veselym hlasem řiká, že v létě zahynulo na silnici skoro dvěstě lidí.

Šlápnul na plyn. Už bude brzo doma po tý děsný cestě.

Nejde mu ta kreditka pořádně vyndat. Šaty mrtvých jsou zašmodrchaný.

Zpomalil skoro na šedesát, vytřeštil zraky a položil pevně obě ruce na volant.

Dálkový světla osvětlujou scenérii lesa, louky, kde se trochu poeticky převaluje mlha.

Porostou houby. Jsou dvě hodiny ráno. Měsíc.

Byla tam a chtěla ho zabít. Viděl její napnutý svaly, jak skákala přes pravej příkop.

Všechno se odehrálo během jedný sekundy.

Uhnul  doleva a sešlápnul plyn.

Musí se zpomalit, kurva jedna, běželo mu nesportovně hlavou.

Čas se zastavil.

Díval se před sebe a čekal na ránu. Čekal  tak dlouho, až se mu udělalo úzko. Uviděl mihnutí po straně. Z rádia zněl děsně hlubokej tón – jedna moderátorova slabika protažená, jak na skřipci.

Potom ho to pustilo a bylo po všem.

Myšlenka na atentátnici mu ale zůstala.

Byla zoufalá a nebo šťastná?

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama