Reklama
 
Blog | Ivan Derer

Češi stále více, na zimu v exotice

Je asi hodina do přistání. Letušky už rozdávají formuláře, jeden pro federální policii a druhej pro celníky. Vyndám si tužku, že začnu vyplňovat. Najednou se letadlo otřese. Rychle sedám a připoutávám se. Rozsvítí se kontrolka "připoutejte se" a ozve se výstražnej signál. Letušky přemlouvaj lidi ve frontě u záchoda, aby si šli sednout. Koukám překvapeně na člověka, kterej pár metrů přede mnou otvírá zavazadlovej prostor. "Kurva, kde je ta tužka?" Ty vole, nevim vole."

Zírám před sebe.

Steward sedí připoutanej na svý židli. Letuška nutí poslední lidi, aby si sedli. Obrovský Jumbo se otřásá a propadá ve vzdušnejch vírech.

"Ty vole, nemůžu to najít."

Reklama

"Seš debil, vole."

Steward palubnim telefonem PROSÍ lidi, aby si sedli. V těhle turbulencích se může člověk, kterej neni připoutanej, klidně stát lítajícim objektem a s nim i věci ze zavazadlovýho prostoru. Může úplně zbytečně sám sebe nebo někoho jinýho zranit.

"Tak, kurva, furt tu tužku nemám."

Letuška dorazí konečně k poslednímu stojícímu pasažérovi.

"Can you please sit down, NOW!"

"Počkej, kurva…"

Najednou se ozve hlas kapitána. Zažil sem to jen párkrát ve fakt v silnejch turbulencích, že se do toho vloží sám kapitán.

Zase PROSÍ lidi, aby si sedli. Všichni už seděj, až na jednoho.

Letadlo po chvíli vyletí z mraků a najednou je klid. Motory Jumba tiše jedou, sme před přistánim.

Vyplňuju formulář. Jméno, příimení, země…

"Táto, co je to rezident?"

V nastalém tichu, kdy sou eště lidi ztichlý z turbulencí, slyšim hodně křesel dozadu.

"Nevim…"

"Tak, to když tam budem v hotelu bydlet, tak to sme rezidenti, že jó."

"No jó."

"Táto, a co je to kántry?"

"To je…čoveče, myslim, že to je vesnice."

"Hele, to jako se nás tady ptaj, z jaký sme vesnice?"

"Asi jó."

Musim se usmívat. Cestuju asi teda s Homolkovejma.

Představuju si, co si pomyslí imigrační úředník, když se bude chtít podívat do formuláře, z jaký země Homolkovy jedou, a zjistí, že jedou z Horoměřic.

Jelikož taky neni génius, místo toho , aby se podíval do pasu, začne v seznamu zemí s bezvízovym stykem hledat Horoměřice.

Nenajde je a začne cizim jazykem, ale ne anglicky, mluvit na Homolkovou.

"Co řiká, táto?"

"Nevim…"

"Hele, pane, my tady nemáme na takový věci čas, rozumíte, že jo táto."

"Jasněee."

Bude to nad síly úředníka, zavolá teda nadřízenýho. Ten nonšalantně přijde, ale po půl hodině mu už bude kravata úzká.

Máma Homolková začne rozdávat rány kabelkou a všechno spěje do inferna.

Proberu se, protože letadlo dosedá. Obdivuju muže, který dokážou ovládat tyhle stroje. Posadil obrovskej stroj krásně měkce na asfalt.

Lidi kolem začínaj tleskat a křičet radostí. Málem mě ten kousek euforie taky zasáhne, ale přece jenom, sem z Čech, co bych tady vejskal.

Najednou za sebou uslyšim výkřik.

"Mámo, kde máme ty řízky?!"

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama